Nemocnice v Nishi no Gawa

Zde se ošetřují zranění...

Vošiel som dnu a odvolal sa na veľvyslanectvo. Sestra ma zaviedla do izby, kde skončili ranení po včerajšej potyčke.
Tak sa na to pozrime.

Otevřela jsem oči a matně si vzpomínala na včerejšek. Přežila jsem. Dalo se to čekat. Zkusila jsem se lokty zapřít o lůžko a trochu se porozhlédnout po místnosti. Nakonec jsem to vzdala. Co bych tu viděla? Všechny nemocnice jsou stejné.

No nič, vrhnime sa na to.
Posadil som sa na prázdnu posteľ vedľa Nanami.
"Dobré ráno, veľvyslanectvo svetovej federácie na ochranu a na udržiavanie komunikácie s podsvetím by vám veľmi rado položilo niekoľko otázok."

Otočila jsem hlavu směrem, odkud se linul ten hlas. Ta slova mi vůbec nedávala smysl. A ten co je pronesl... nikdy jsem ho neviděla. Skoro jsem měla pocit, jako kdyby ani on sám nevěděl co říká.
"Kdo že?"

Je divný... Mám z něj pocit, že neví co dělá... Nevadí. Proč se bránit rozhovoru.
"Klidně." mírně jsem pokývla hlavou na jeho otázku ohledně tykání.

Vypadá to, že chtěl říct slovo démon. Ale vyhnul se tomu. Nechala jsem si ta slova v duchu ještě jednou projít hlavou. Ano, divný to byl. Aniž bych z něj spusila pohled, pokývla jsem sotva znatelně hlavou.

Celou tu situaci jsem si přehrávala v hlavě. Ale vybavit si detaily to bylo téměř nemožné... Některým zásahům se vyhnul, takže... kolik jich vlastně bylo? Navíc jsem o sobě chvíli nevěděla, takže nevím co se za tu dobu událo. Po delší době jsem si uvědomila, že stále čeká na odpověď.
"Netuším."

Tento rozhovor bude nadlho.
"Tak teda dobre, je jasné, že si ešte potrebuješ odpočinúť. Ospravedlň ma teda."
Postavil som sa a odišiel.

Pomalu jsem otočila hlavu zase zpět a pozorovala strop. Zvláštní... chtěl zjistit nějaké informace a nakonec odchází, aniž by věděl to podstatné. Zavřela jsem oči a odpočívala.

Vrátil som sa do nemocnice a už aj sa chystal vypytovať, no uvedomil som si, že má zavreté oči. Napadlo ma, že možno spí. No čo už, aj tak nemám čo robiť. Uvelebil som sa na prázdnej posteli vedľa tej jej a vyčkával.

Měla jsem zavřené oči ale nespala jsem. Slyšela jsem kroky jak někdo vešel do pokoje. Bylo mi jasné, že to není sestra. Pomalu jsem otevřela oči a zírala do stropu. Určitě je to zase ten samý... Znovu se bude vyptávat.

Bolo mi jasné, že s otvorenými očami nespí. Posadil som sa a prehovoril.
"Ako isto vieš, vrátil som sa. Pokúšal som sa zisťovať od ostatných, ale stále je plno vecí, ktoré potrebujem vedieť."

Plno věcí... v čem mu asi tak pomůžu? Sama o těch záležitostech nic nevím... Na chvíli jsem znovu zavřela oči, neboť pohled do stropu byl poněkud stereotypní. Lehce jsem pokývla hlavou na znamení že rozumím a že jsem ochotná odpovídat.

"Výborne. Potrebujem ho zaradiť do určitej triedy. Vedela by si mu ju odhadnúť?"
Zvláštny pocit, ako keby som sa rozprával s nedôverčivým päťročným dievčatkom, ktoré je naučené, že s cudzími ľuďmi nemá hovoriť.

Pomalu jsem otočila hlavu směrem k němu, jako kdyby snad ta slova dávala větší smysl, pokud uvidím, jak je říká. Nechápala jsem však vůbec o co mu jde.
"Jaké třídy?"

Energie... měla jsem pocit že je zvláštní. Proto jsem ho sledovala.
"Neměla jsem strach." zamrkala jsem očima. Je to zvláštní, ale od té doby co jsem se tak změnila nemám strach z ničeho. Jen ze sebe.
"On... byl jako skládačka." pravila jsem na otázku o jeho schopnostech a znovu upřela pohled na strop se zamyšleným pohledem.

Vo vlasoch mi stiekla kvapka potu.
Ech, toto je beznádejný prípad.
"Tak nič, prejdeme radšej na inú otázku."

Dál jsem zaujatě sledovala strop a čekala co bude další otázka. Proč je tak urputný?

To děvče bylo v pořádku... ale jestli i ten mladík? Zůstal tam ležet, ale zdálo že dýchá takže tedy...
"Myslím, že ne." odpověděla jsem popravdě.