Miesto na trening

Namočil jsem štětec do inkoustu a nakreslil do bloku holubici. Chvíli jsem se soustředil a nechal ji vyletět z papíru ven. Naproti seděl kluk, kterého jsem neznal. Nevypadalo to, že má nějaké zvláštní schopnosti, ale zároveň mi vrtalo hlavou, co jiného by tu dělal? Nechal jsem holubici aby se mu posadila na rameno a sledoval jeho reakci.

Hlavu jsem měl zalomenou směrem k zemi. Jakmile mi holubice dosedla na rameno, lehce jsem sebou cukl. S mírným údivem jsem se podíval na holubici a hned na to na kluka, který naproti mě maloval štětcem. Trochu nejistě, ale s úsměvem jsem na něj mávl. Úsměv ? Co to se mnou je?

Úsměv jsem oplatil a ruku nespouštěl ze štětce. Pokračoval jsem v kresbě. Tentokrát mohl jasně vidět, jak z plátna vylétl orel a zamířil přímo k nebi. Alespoň uvidíme co na to řekne. Třeba se tomu bude divit, třeba ne. Možná mu dojde, že ta holubice je jen nakreslená... Kdo ví?

Co to je za schopnost ? Maluje pěkně, to se musí uznat.. ale k čemu to je?
Vstal jsem z lavičky a zamířil k němu. "Zajímavé umění," podal jsem mu ruku, "Renjiro.."

Postavil jsem se a potřásl si s ním rukou.
"Díky, já jsem Saito. Co tě sem vlastně přivádí?" zeptal jsem se a prohlédl si ho. Neměl jsem z něj pocit jako z jiných lidí, kteří ty zvláštní schopnosti ovládají. Narozdíl od těch ostatních vypadal dost přátelsky. No, vlastně já mám co říkat. Ale jsem prostě zdvořilý...

"Proč tu jsem ? Kvůli tréninku, dovedl mě sem Kazuma." Ostatně, kde teď je?
Porozhlédl jsem se po okolí, jestli ho někde nezahlédnu. Vlastně.. není nás tu nějak málo. Dva?

"Trénink? Ach, Kazuma, znám ho. Mne sem vzal těsně poté, co se moje schopnosti projevily. Takže... Co umím já jsi viděl. Nechceš se také pochlubit?" povzbudivě jsem se pousmál a čekal, co předvede.

"Rozumím... Moje schopnosti se ještě neprojevily, ale vlastně. Souboj by nebyl špatný nápad. Co na to říkáš?" řekl jsem klidně.

Zvláštní... neprojevily se u něj schopnosti a přesto je mezi námi. Byl jsem zvědavý.
"Dobrá tedy, třeba tomu právě soubojem trochu pomůžeme, ale varuju tě, šetřit tě nebudu." pravil jsem a šel doprostřed haly. Holubice na jeho rameni zmizela a ani po orlovi nezůstalo památky.
"Kdybys náhodou zemřel, tak se předem omlouvám." řekl jsem a co nejmileji se usmál.

"Heh, vtipné.."
Tak v tom případě, došel jsem si pro meč na lavičce a postavil se doprostřed arény, naproti Saitovi.
"Začneme?"

Mlčky jsem přikývl. Zvláštní kontrast. On má meč, já štětec a blok. Začal jsem cosi kreslit a za chvíli jsem tomu tvorovi vdechl život. Na Renjira se vyřitil vlk, který byl téměř tak velký jako já. Aniž bych se příliš zaobíral tím jakým stylem zaútočí, začal jsem si připravovat další črty na případnou obranu.

Tak takhle se to používá v boji... zajímalo by mě, jak velké jeho možnosti jsou.
Tasil jsem meč a rozeběhl se proti vlkovi. V rychlosti jsem ho přeskočil a prudkým švihnutím směrem dolů zamířil na Saita.

Pousmál jsem se, jelikož má druhá kresba na obranu byla hotová. Uskočil jsem více dozadu a poté naskočil na obří sovu, která i se mnou vylétla do vzduchu.
"Tohle nevypadá na žádnou speciální schopnost. Být tebou otočím se." pousmál jsem se a z výšky sledoval jak se vlk rozebíhá zpět na Renjira.

Tohle zřejmě nebude obyčejný boj, taky jsem nikdy nebojoval s nikým jiným, než šermíři a nebo... ožraly.
Otočil jsem se, ale bylo pozdě a vlk mě kousl do levého ramene, sykl jsem bolestí a pak ho mečem v pravé ruce rozsekl. "Kso," zasyčel jsem při pohledu na ne moc vážné, ale děsivě vypadající zranění. Pokud ho nenajdu, prohraju a možná nejenom to!

Tiše jsem se zasmál. Na nováčka má dobrý postřeh. No, zvýšíme level. Sem nahoru se nedostane. Další kresba byl tygr, který byl ještě mohutnější než předchozí vlk. Skoro spíše připomínal démona z pekel. Jeho zuby a drápy jsem na kresbě schválně více zvýraznil. Nechal jsem ho na Renjira běžet přímo. Zároveň však u něj byl několika rychlými skoky. Byl mrštnější než vlk. Se zájmem jsem to divadlo dole pozoroval.

Tohle je v prdeli... Pomyslel jsem si a sledoval pohodlně letícího Saita. Pokud rychle něco nevymyslím, budu mít velký problém.
"Tohle je dost zákeřný styl boje!" křikl jsem na něj s úšklebkem, abych zamaskoval mou nejistotu. Na poslední chvíli jsem tygrovi uhnul a odskočil několik metrů dozadu, v klidu jsem se vydýchával a v nitru se zamyslel.

Znovu jsem se pousmál. Ano. Zákeřný to já jsem. Tygr nabral rovnováhu a hrozivě zařval. Upoutal Renjiho pozornost. Zlostně po něm blýsknul očima a přiběhl k němu. Ohnal se po něm tlapou, jako kdyby mu chtěl rozpárat břicho vejpůl. Mezitím jsem já se svým orlem přiletěl těsně za Renjirova záda. Sáhl jsem pro katanu kterou jsem měl na zádech a zrušil kresbu orla. Padal jsem kousek od Renjira a napřáhl se, abych mu setnul hlavu.
Teď nebo nikdy... Víc šancí nebude...

Promlouval ke mně vnitřní hlas... Teď... nebo nikdy.
"ZANGETSU !"

Obrovská dávka reiatsu se rozprostřela kolem, část mířila na obranu proti tygrovi a ta větší soustředěná mečem přímo za záda na Saita.

Čekal jsem ledacos. Čekal jsem, že proti mě učiní výpad svým mečem, že kamsi uhne, ale tuhle obrovskou energii opravdu ne. Instinktivně jsem před sebou přidržel katanu, ale asi jsem si nepomohl. Odhodilo mě to, tygr byl během vteřiny na cucky. Byl jsem tak překvapený, že jsem zapomněl i přivolat svého kresleného opeřence, který mohl můj pád zmírnit. Dopadl jsem na zem několik metrů od Renjira ale nevnímal jsem bolest. Jen jsem fascinovaně zíral.

Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem to pod tak velkou dávkou adrenalinu ani nevnímal. Chvíli jsem zíral na zanpaktou. Zangetsu?
Časem jsem se dostal k sobě, pode mnou byl velký kráter, praskliny po velké části haly. Sledoval jsem tu spoušť, když se můj pohled zarazil na Saitovi. "Tak, zřejmě se to povedlo," uchechtl jsem se a přišel k němu, pomoct mu vstát.

Sledoval jsem ten bordel okolo a pak konečně vstal ze země. Odvolal jsem sovu a nechápavě se podíval na Renjira. Taková síla hned ze začátku...
"Gratuluji, takže se ti to povedlo." pravil jsem se spokojeným výrazem na tváři.
"Doufám jen, že sis nemyslel, že tě chci vážně zabít."

"Hai, zřejmě povedlo." Ještě jednou jsem se porozhlédl.
"Já pořádně ani nevím, co jsem si myslel.." uchechtl jsem se, "díky ti moc. Tohle jsem potřeboval."
Dále jsem se usmíval. "Ta tvoje schopnost, s trochou snahy můžeš snad cokoliv. Obdivuji to a považuji za umění."

Pousmál jsem se. Chtěl jsem ho vyhecovat a to se podařilo.
"Díky, časem toho snad dokážu víc, ale to je ve hvězdách. Ta tvoje schopnost... Sice umělecky nic moc ale co se týče škod, kam se já hrabu." znovu jsem upřel zrak na praskliny všude kolem.
"Dnes už musím jít, tak mě omluv. Ale jsem rád že jsme se potkali." mávnul jsem a zmizel, jako kdybych se rozpadl právě tak, jako má zvířata.
Přesun

"Hmm... zvláštní kluk, ale vděčím mu za hodně."
Vyšel jsem z haly a vyskákal na nejbližší dům s bagáží i se Zangetsu na zádech. Odložil jsem si, batoh mi sloužil jako polštář a já se s pocitem na hvězdy odebral do říše snů.

Seděl jsem v hale a kreslil si. Zatím pouze tužkou, jako kdybych přemýšlel o tom, která zvířata jsou pro mě nejlepší. Nakonec jsem vzal štětec namočený do inkoustu a vytvořil draka. Pousmál jsem se, když jsem viděl, že poslouchá na slovo a nepokouší se mě sežrat.
"Poslyš, mohl bys zase chrlit inkoust jako už jsi to jednou předvedl?"
Drak se otočil a dělal, že se mnou nemluví.
"Jsi vážně úžasný, ohromně se mi líbilo co jsi předvedl. Vážně." zkusil jsem to znovu.
Dračí oko se na mě podívalo značně pohrdavě.
"Prosím, zkus to ještě jednou." dodal jsem co nejmilejším tónem.
Drak se vztyčil, otevřel tlamu a pořádně se nadechl. Raději jsem se přikrčil a čekal pořádnou inkoustovou bombu. Místo toho však z drakovy tlamy vytekl slabý černý pramínek. Drak se zatvářil opravdu ztrápeně a za hlavou mu sjela velká kapička inkoustu.
"No... nevadí, zkusme to znovu." pravil jsem a trénovali jsme dál.