Najvyššia Budova Hlavného Mesta

Natáhl jsem k němu ruku abych mu pomohl vyskočit.
"Jistě, unese toho tolik, kolik je třeba." pousmál jsem se.

"Skvělé!" A přijal jsem jeho ruku a vyskočil za ním. Sova se s námi ihned rozletěla."To je úžasný!" Díval sjem se pod sebe na zem a nechal si větrem cuchat vlasy."Jak se jmenuješ." Otočil jsem se zase na něj.

Když se mu to líbí, asi si dáme střemhlavý let.
"Já jsem Saito, a ty?" otočil jsem se na něj a kochal se úžasným výhledem. Jsem zvědav jak se bude tvářit až udělám to co mám v plánu.

"Akihiro. Moc mě těší." Viděl jsem v jeho tváři, že má něco zalubem."Co chceš dělat?"

"Nic, coby..." pousmál jsem se a se sovou vyletěl do ještě větší výšky.
"Jestli máš rád horskou dráhu, tak tohle je tisíckrát horší." pravil jsem a nechal sovu padat k zemi, téměř volným pádem. Rychlost to byla opravdu úžasná a měl jsem pocit, že mám žaludek až v krku. Sova znovu máchla křídly až pár metrů nad zemí.

"Cože? Počkej, počkej, počkej....ááááááááááááá!" Padali jsem volným pádem přímo k zemi. Všechny vnitřnosti mě málem vyletěli ušima. Až těsně nad zemí sova máchla křídli a mi se prudce zabrzdili a vznesli do vzduchu."To bylo suprovýýýý! Nikdy jsem nic takového nezažil! Na horské dráze jsem nebyl, tak to nemůžu posoudit, ale toto bylo neskutečný!" Vážně mě to dostalo. Bylo to tak...svobodný."Co jsou vůbec tvoje schopnosti" a podíval jsem se na sovu podemnou.

Tiše jsem se zasmál tomu jak vyjekl. Pak jsem vytáhl blok a nakreslil pár holubic. Netrvalo dlouho a ony z bloku vyletěly. Bylo zajímavé je pozorovat v letu. Měli jsme je na dosah ruky a vzhledem k tomu, že měly stejnou rychlost jako naše sova, zdálo se, že jen plachtí na místě.
"Moje schopnosti jsou zkrátka něco takového. Co nakreslím, tomu vdechnu život." pravil jsem.

"Aha...to je zajímavé. Já umím ovládat vodu, ale v různé formě. To ti ukážu někdy jindy. Tady ve vzduchu by se to dělalo těžko." Sledoval jsem holubice jak poletují kolem nás."Proto jsem tě taky vycítil, že tady si. Vzduch obsahuje vodu neboli vlhkost a jelikož ses průletem dotkl, tak jsem vycítil, že je tu někdo jiný. Ono stačí být i v blízkostí té vody. Jsem v tom nový, tak tomku ale ještě moc nerozumím." Konečně jsem odtrhl zrak od holubic a pěkne jsem se na Saitona usmál.

Poslouchal jsem co říkal. Takže voda... to zní úžasně.
"Voda a inkoust... možná to má něco společného. Třeba z vody dokážeš jednou také vytvořit nějaké zvíře. Kdo ví. Ale nedokážu odhadnout. Je to pár dní co jsem své schopnosti objevil. Pořád se učím." pravil jsem zamyšleně. Takže už jsem viděl ovládat vítr... tenhle má vodu... určitě to bude možné i u jiných živlů.

Trochu jsem se zamyslel."Voda má mnoho využití, ale ještě jsem tak daleko nepokročil. Podařilo se mi vytvořit už malé hady a jiné lehčí tvary jako jehly a čepele, ale víc zatím nic. Je to složitější než se zdá."

Pousmál jsem se. Vybavil se mi totiž můj první trénink.
"Naprosto chápu. Musí se na to jít pomalu. Kdysi jsem nakreslil draka a ten... se mě pokusil sežrat." povzdechl jsem si a zatvářil se naschvál přehnaně tragicky.

Neudržel jsem se a rozesmál se na celý kolo."To muselo být zajimavé...hehe." Živě jsem si to představoval."To zas mnou pořád někdo něco prohazuje, ale nesnaž se na tom přemýšlet, potom ti to vysvětlím." Zase jsem se zadíval dolů na zem."No kolik máš roků a z kama pocházíš?"

Došla jsem pomalu až sem, kam mě lidi, napovídající mi směr, dovedli.
Zastavila jsem se před budovou a rozhlédla se, načež jsem vkročila dovnitř. Pohledem po ostatních jsem si jen utvrdila svou domněnku. Z Nishi no Gawy tu zatím nikdo není, kromě mě. Tedy, aspoň to usuzuji, jelikož tady nikoho neznám. Zastavila jsem se až v jakési hale a ušklíbla se. Opřela jsem se zády o zeď poblíž a zabořila ruce do černé mikiny. Pak už jen zbývalo počkat, jak se celá tahle situace, ve které jsem se momentálně ocitla, vyvine dál.

"No, legrace to opravdu byla, ale jen pro vůdce naší vesnice, který mě v tom nechal vymáchat." ušklíbl jsem se.
"Jinak mě je 17 a mým domovem je Higashigawa. Stejnou otázku pokládám i tobě."

Když jsem slyšel Higashigawa nachvílu mě to vzalo dech. Vůbec jsem si nemyslel, že ej zrovna z tama. Trochu jsem zesmutněl, když jsem si vzpomněl na Yuuki a Kazumu.Ehm...tak Higashigawa. Znám to tam." Muselo to na mě jít vidět. Netvářil jsem ses zrovna nejlíp."No...já mám 16 a pocházím z Kitagawi." Rozhodl jsem se radši pokračovat. Nově příchozího jsem si všiml už předtím a taky jsem ho cítil."Tak myslím, že jsme asi všichni. Měli bychom se vrátit do věže."

Zdálo se mi, že když slyšel jméno města odkud pocházím, tak viditelně zesmutněl. Raději jsem na to nic neřekl. Nechtěl jsem v tom vrtat a tak jsem jen přikývl a odletěl zpět k věži. Pár metrů nad zemí jsem odvolal sovu a měkce doskočil na zem.
"Tak tedy půjdeme."

Vyšli jsme až do místnosti, kde se včera konala schůze. Když jsem se podíval kolem sebe viděl jsem další dva lidi. Zdá se, že jsme asi všichni. Čtyři oblasti, 4 lidi... Kývl jsem hlavou nově příchozímu na pozdrav a posadil se zase na židli, kde jsem před tím seděl.

Všimla jsem si příchozích lidí a zvědavě je pozorovala. Nuda.. Zajímalo by mě, co bude dál. Ale tuhle otázku by zřejmě chtěl znát aždý, tedy.. To si aspoň myslím. Podle jejich výrazů
Ušklíbla jsem se a se stále stejným neutrálním výrazem pozorovala své okolí.

Prohlížel jsem si tu novou. S kama asi je?... Byla tu jediná holka, což mě vůbec nevadilo. Všechny jsem prolítl očima. Podle toho jak vypadají, tu budu asi nejmladší...ach jo... Nechtěl jsem být neslušný, a tak jsem se postavil a šel k ní se aspoň trochu seznámit nebo představit, i když s tím, co tu byl první jsem ani ještě nemluvil, vůbec nevím proč. Došel jsem až k ní a natáhl ruku."Jsem Akihiro, moc mě těší."

Sledovala jsem chlapce a prohlédla si ho od shora až dolů, vlastně ani nevím proč, možná tak z reflexu. Pak jsem se pousmála.
"Těší mě také. Já jsem Misaki Okatama." Dodala jsem a stiskla jeho nataženou dlaň. Pak jsem ji pustila. "Umm, chtěla jsem se zeptat. Víš, nebo ví někdo z nich, co bude dál?" Zeptala jsem se zvědavě a znovu se pousmála.

No...ehm...čekalo se až tu budou všichni. Jeden člen z každé oblasti, který byl vybrán vůdcem. No a teď by měl někdo přijít a řeknout nám, co dál, ale asi to ještě chvíli potrvá. Nechceš si sednout?" A nabídl jsem jí místo vedle mě.

Pečlivě jsem ho poslouchala.
Každý z jedné oblasti, vybráni vůdcem. Vůdce se sem ještě nedostavil.. Zvláštní..
Šrotovalo mi to všechno v hlavě, ale ze zamyšlení mě vytrhla jeho otázka.
"Hai, arigato.." Řekla jsem a odlepila se od stěny, načež jsem si sedla vedle něj.
"Říkáš, ze všech čtyř oblastí... Z jaké jsi ty?" Zeptala jsem se a pohledem zabloudila po ostatních, jako kdybych snad mohla poznat, odkud jsou. Až pak mi došlo, že jsem tu jediná dívka. He? No, zajímavé..

Vošiel som medzi nich.
"Vítam vás všetkých, statoční bojovníci Seishinu. Ako vidím, ste štyria, takže všetci dorazili."

"Já jsem z Kitagawi. Váš vůdce tu nebyl, ale byl tu nějaký zástup." Usoudil jsem, že je z té oblasti, která měla zástup, protože jsem toho chlapa už viděl a ten byl z Minami no Gawa. Malinko jsem se na ni usmál. "Můžu se zeptat kolik ti je?" V tom konečně došel ten stařík ze včerejška a přivítal nás.

Otvorili sa dvere od miestnosti, v ktorej sa nachádzala obrovská luxusná izba so 4 posteľami.
"Budete sa potrebovať poriadne vyspať, pretože zajtra večer vás čaká vaša najnebezpečnejšia skúška."
Opäť som zmizol.