HLavní velitelství

"Protože mě to zajímý ci si chtěl říct."

Naozaj? heh.. pousmial som sa a po dlhom čase som mal chuť začať sa smiať.. možno ti to raz dopoviem.. teraz sa celkom obávam tvojej reakcie .. zaškeril som sa a po tom som si strčil ruky do vreciek pri čom som nahodil taký milý ľahký úsmev. Ani som nedúfal.. že by som niekedy mohol dopadnúť takto dobre.. ešte raz.. arigato.. povedal som ku koncu.

"No nemáš zač tak povídej." vyzvu ho "Já toho vydržím hodně."

Po chvíľke zamyslenia a veeľmi napätého ticha ktoré aspoň pre mňa nič neznamenalo som si ale pooriadne zívol. To je príkaz? spýtal som sa po tom mierne ospalo a len som sa mierne pousmial.. kam je to dievča asi ochotné zájsť aby som jej povedal to čo už aj tak určite milionkrát počula? prebehlo mi hlavou.

"Není jen přátelská výzva, pokud chceš dám ti to jako příkaz." ledabyle se usměju

Priateľské? šepol som pri čom som sa na ňu zapozeral.. považuješ ma za .. priateľa? nič o mne nevieš.. tak.. prečo? odpovedal som jej otázkou a po tom som si uvedomil čo som spravil.. teraz to môže obrátiť proti mne.. život je krutý.. pousmial som sa v duchu ale aj tak som bol mierne no milo prekvapený.

"Nevypadáš nebezpečně ani nepřátelsky, krom toho bych tě mohl ahned zabít kdyby jsi si něco zkusil. Tak povídej chci to vědět-."

Ah.. aj tak by si ma nezabila.. zaškeril som sa.. alebo v to aspoň dúfam.. dodal som ešte s menším náznakom humoru. Ak to chceš naozaj vedieť.. všetci klamali.. do jedného.. "je krásna ako morská víla.. jej krása je väčšia ako sama krása Afrodity ".. a podobne.. sú to somariny.. všetko sú to iba.. výmysly .. opierajú sa o fikciu.. vymyslené somariny ktoré nemajú s realitou nič spoločné.. ako takú umelú a "hnusnú" odrodu krásy môžu prirovávať k tej dokonalej a reálnej ktorou ovplívaš ty? Odpovedal som jej takým dlhším monológom a po tom som len čakal s menším úškrnom na jej reakciu.

Akihiro Kazuki

Po chvíli sledování, zář zmizela tak rychle jako se objevila. Byl jsem z toho trochu mimo, ale pořád jsem se nemohl odhodlat ke vstupu do budovy. Jen jsem tam tak seděl a díval se do blba. Mezitím vstupem přicházeli a vycházeli lidé. Mlčky jsem je pozoroval. Po delší době se nedaleko mě posadil nějaký kluk nebo spíše muž? Nějak jsem to nerozeznal. Spokojeně zavřel oči a začal dřímat. Za chvíli vyšel další člověk. Vůbec bych si ho nevšímal, kdyby nezačal mluvit s tím spícím. Neslyšel jsem rozhovor a ani jim moc neviděl do tváře, ale když jeden z nich pak začal útočit na druhého, nemusel jsem být jasnovidec, abych věděl, že to rozhodně nejsou staří kamarádi. Ten, co předtím spal se pak zase posadil a začal podřimovat, i když ten druhý měl v plánu něco jiného. Nevstal, ani když ten, co stál udělal v ruce elektrickou kouli a velkou rychlostí, kterou jsem ani nestačil zaregistrovat na toho prvního zaútočil. Bylo to fascinující, ale jeho útok se asi metr před svým cílem zabořil do země. Absolutně jsem nechápal, jak se to stalo. V tom se tam objevila krásná a nazdobená žena. Oba je uzavřela do nádherného křišťálu. V životě jsem nic takové nezažil. Chvíli spolu mluvili. Nakonec jeden odešel do budovy a ten druhý si to zamířil k obytným častím. Ta žena zmizela neznámo kam, protože ji zrovna nesledoval a když se otočil, byla už pryč. Seděl jsem tam jak přikovaný. Mezitím odešel ten, co předtím útočil a vystřídal ho ten spící. Vypadal teď úplně jinak. Ještě chvíli jsem seděl, ale nakonec jsem se rozhodl, že za tou Bettany nebo jak to vlastně bylo, musím zajít. Vstal jsem, dlouze si vydechl a vešel dovnitř. Dosti dlouho chvíli mě trvalo než jsem našel její kancelář. Nadechl jsem se a dvakrát zaklepal.

( Je to trochu delší, ale musel jsem dohnat čas. Včera mi nebylo zrovna nejlíp a tak jsem nemohl psát)

opět mírně zrůžovým 'už bych s tím měla něco vážně udělat' okřiknu se v duchu a zářivě se na něj usměju
"Jsem ráda že gentlemani ještě nevymřeli. Takže měli by jsme probrat tvou situaci, přišel si sem v devastovaném stavu, co vůdce území se o tyhle věci nestará?" zeptám se trošku naštvaně a když uslyším klepání, opět ve mě hrkne a cukne sem nou, aby za dveřmi nestál "on".
"Vstupte!"

Tak milo som sa zaškeril keď sa jej moja odpoveď asi ľúbila a sám som nejak nechápal odkiaľ som tie slova zobral.. popravde.. neviem, podla mňa je však takých ako ja príliš veľa na to aby sa s tým dalo niečo robiť. Odpovedal som jej zo zamysleným výrazom po čom som len hodil taký letmý pohľad na dvere keďže sa mi zazdalo že niekto klope, po tom som ho však znova pootočil na Bettany ktorú som iba tak "skúmal" pohľadom a nič som nehovoril.

"Jestli je vás takhle víc mělo by se s tím něco dělat, z jakého jsi území." zeptám se ho než dotyčný vejde

Minami no Gawa.. odpovedal som bez zaváhania po čom som si len mierne zívol.. podišiel som k stene ku ktorej som si sadol a oprel som si o ňu chrbát.

"Půjdu s vůdcem Minavi promluvit osobně." řeknu a hend si to píšu do poznámek

Akihiro Kazuki

Chvíli jsem ještě čekal než jsem vstoupil. Místnost byla velká a velmi pěkně zařízená. Pohled mi spočinul na klukovi, kterého jsem předtím viděl bojovat s tím druhým a na té ženě. Byla velmi okouzlující. Tak ona je zdejším vůdcem?"P-promiňte, že vás ruším, ale vy jste Betta..." nevěděl jsem jak pokračovat. Vůbec jsem si nebyl jistý jak bych s ní měl mluvit nebo jak ji oslovovat, proto jsem jen řekl."Hledám vůdce Kitagawa, nevíte, kde bych ho mohl najít?" Cítil jsem se nesvůj. Všechno vypadalo tak nádherně a já byl jako by mě někdo protáhl odpadem. V sirotčinci sice měli umývárny, ale prádelnu ne. Čekal jsem na reakci a tvář měl sklopenou k zemi.

"Já jsem vůdce Kitagawi, Lady Bettany Saya." pousměju se a dojdu k němu už tradičně mu podám ruku s úsměvem
"Co potřebuješ?" optám se mile

Ani nepozdraví.. zahundral som si popod nos mierne škodoradostne no po tom som len zatrepal hlavou, ruky som si zložil na hrudi, hlavu som mierne sklonil dole, nohy som mal v tureckom sede a pomaly ale isto som zaspával.

všimla jsem si Usuiho
"Vypadá to, že tu někdo nebere v potaz mé příkazy, ty sis vůbec neodpočinul Asui, běž si lehnout." řeknu tvrdě

Mierne som pozdvihol hlavu pri čom som sa mierne uškrnul. Gomenasai, ale posteľ.. to vážne nie je pre mňa.. navyše.. ja spím vždy.. keď zrovna niečo nerobím.. je to také osviežujúce.. usmial som sa po čom som znova len sklopil hlavu a poriadne som si zívol.

Akihiro Kazuki

Trochu nejistě ji podám ruku."Ehm...rád vás poznávám. Jsem Akihiro Kazuki. Vážně nerad obtěžuju, hlavně, když už tu někoho máte, ale potřeboval jsem s vámi mluvit. Jak jsem se jí dotkl nabral jsem sitě červenou bravu v obličeji. Nikdy jsem v blízkosti pěkné ženy nebyl. V sirotčinci byli jen malé holky, které byli o hodně mlačí než já.

(neblbněte ještě se začnu červenat já xD pěkně mě rozmazlujete )


"POvídej, příběh tamtoho muže bude na delší dobu, jsem jedno velký ucho." usměju se naněj

( Všichni píšou jak si pěkná, tak jsem se musel přidat xD)

Akihiro Kazuki

"No...je to trochu těžký vysvětlit. Raději bych to ukazál. Nemáte něco hodně ostrého, něco jako nůž nebo tak nějak?" Možná jim to příjde podivný, ale takhle to bude mnohem lepší. Sám vlastně nevěděl, jak by to popsal.

v ruce se mi objevil diamant zmáčkla jsem ho aby se vytvaroval do menšího nože a pak po něm přejela prsty a ons e vybrousil
"Stačí toto?" podala jsem mu to

(díky jsem v rozpacích )

( Není zač )

Akihiro Kazuki

"Páni! Jak to děláte?" Nečekal jsem na odpověď, a vzal si od ní nádherný nůž, který vytvořila. Bylo to docela fascinující."Děkuji a teď se prosím nelekejte." Natáhl jsem ruku a jednou ranou si nožem usekl ruku v zápěstí. Ale místo toho, aby začala téct krev, se v místě, kde měla být rána, objevila voda. Vypadalo to jako bych měl ruku celou z vody, což nebyla tak docela lež. Z vody se začala formovat nová končetina, až nakonec byla celá a voda se změnila zpátky na původní podobu ruky. To, co dopadlo na zem už bylo pryč a zůstala tam jen kaluž vody."No nevím jak to vysvětlit, ale pokaždé, když se mi něco stane, udělá se toto a vrátí mě to tak, jak předtím. Funguje to, ale zatím jen na končetinách. Vůbec nevím, o co jde, a proto jdu za vámi."

udiveně jsem se na to koukala a pak přišla kněmu a dotkla se jeho ruky
"Vodní muž?" zažertuju a přemýšlela jsem pak jsem od něj odstoupila a šla k menší knihovně a něco tam hledala no jistě že to bylo až nahoře vzala jsem si židli stoupla si na ní a hledala tu knihu