Hlavné Mesto

Nechápal jsem, kam se Taisuke vypařil, každopádně jsem chtěl zachránit co se dá.
"Misaki, měli bychom zmizet." šeptl jsem směrem k ní a chytil ji za ruku. Společně jsme se tedy dopravili na orla a já se jen modlil abychom stihli zdrhnout. Jak odvážné. Ale bojovat je zase neskutečně hloupé... Orel máchl křídly a vznesl se do výšky.

Těžce a nepravidelně jsem oddechoval. Začal jsem pomalu vykašlávat krev a bylo to čím dál tím horší.

"Roha? A bez opýtania? Ale no tak."
Ešte než Misaki stačila nastúpiť na orla, prešla ňou neznáma čierna hmota a čosi jej zabraňovalo v pohybe a pevne ju držalo na tom jednom mieste. Presnejšie to zovieralo jej dušu zvnútra, preto pokúsiť sa ňou hýbať by mohlo byť aj smrteľné.
"To som zvedavý, čo urobíte. Necháte ju tu a zdrhnete, alebo ma napadnete?"

Ani jsem nevěděl jak, v ruce se mi objevil štětec. Nevěděl jsem příliš o té technice kterou Misaki uvěznil, ale když tu budu jen stát, nic nezjistím.
"A ty ses nezbláznil?" sladce jsem se usmál na toho démona i když jsem na sebe v duchu řval, že jsem idiot. Jednoduše jsem na něj poštval pár svých narychlo nakreslených zvířat.

Krev mi pomalu vytékala i z trhlin, které jsem měl po těle. Hlavně na končetinách. Bylo to jako by mě někdo tak dlouho natahoval, až začala kůže na těle praskat. Některé byli jen povrchové nebo málo hluboké, ale naopak tam bylo pár opravdu velikých.

"Ja a zblázniť sa? Kdeže, to vy."
Rozpadol som sa v tú neznámu hmotu a objavil až za Hatoshim.
"Existujú len dve možnosti. Buď spoločná smrť 4 ľudí, alebo obetovanie jedného z nich a následný útek. Dávam ti na výber, mal by si si to vážiť."

Očima jsem sledoval lidi na hřbetě mého orla. Nejsou na tom dobře. Potřebují ošetřit. Když to budu natahovat, ohrozím jejich životy.
"Tvojí nabídky si vážím. Ale pokud se tu má někdo obětovat, budu to já." řekl jsem trochu lhostejně, abych zamaskoval neklid.
"Co ty na to? Není snad fuk koho z nás si vezmeš?"

"Naozaj šľachetné, ale ja som si už vybral to dievča."
Sledoval som vážnosť poranení Kazukiho a stav všetkých navôkol.
"Takže? Môžem vás teda všetkých hneď zabiť, alebo si mám nechať len ju?"

Nedalo by se říct, že by mě tím nenaštval.
"Ať tak nebo tak... stejně se ti nedá věřit." ušklíbl jsem se. Všechen inkoust který byl nacákaný po zemi se celou dobu našeho rozhovoru nenápadně plazil k démonovi. V mžiku jsem kolem něj vytvořil pouta. Nebo jsem alespoň doufal, že to stihnu. Snad natolik, abych omezil jeho ničivé útoky. Mezitím se orel se dvěma zraněnými bleskurychle vznesl do vzduchu a mířil pryč.

Stála jsem a útok mě zasáhl nečekaně. Ale nevadilo mi, že jsem spoutaná, vadilo mi to, že mě něco sžírá zevnitř.
Sledovala jsem všechno, neschopná slova. Mluvení mi dělalo problémy. "P-Pusť mě" Sykla jsem, i když na nějaké poznámky jsem byla ve vážně špatné situaci.
Soustředila jsem se na zem pod ním a něco mě napadlo. Za pokus nic nedáš..

Zvedl se pod ním ze země obrovský bodec a já jen nečinně přihlížila.
Sakra mě to vyčerpalo, používat energii jen pomocí myšlenek.
Věděla jsem, žže se vyhne. Větší starosti mi dělalo to, co mě sžíralo zevnitř, protože to rozhodně nebylo normální.
I přesto jsem na něj hleděla se vzdorem v očích.. Tu radost ze strachu mu neudělám.

Zmizol som odtiaľ rovnako ako predtým a znova sa objavil na inom mieste.
"Smutné, že to takto komplikuješ."
Tentokrát sa farba mojej hmly zmenila. Všetci naokolo sa začali cítiť odrazu akýsi ťažkí, ako keby sa nemohli hýbať. Šlo o kvalitnú ilúziu, ktorá zniesla na zem aj orla.
"Pýtam sa naposledy. Smrť všetkým, alebo prenechanie dievčaťa?"

Oblečení jsem měl už celý nasáklé krví. Na orlovi šla už rozeznat menší kaluž, která zbarvila jeho bílou barvu na tmavě červenou. Můj dech slábl a já skoro už nedýchal....[i]"Vidíš....ještě chvíli a si můůůůůjjjj..."

Asi jsem se právě zbláznil. Ať tak nebo tak, může nás zabít všechny. Proč se s tím sakra obtěžuje? Cítil jsem, jak mě neviditelná síla táhne k zemi. Smočil jsem ruku v inkoustu a nevěděl co si počít.
"Co mám s tebou dělat do pekla... Nebylo by fér kdybys zabil mě? Jak si můžu vzít na triko takové rozhodnutí?"
Jediné co by bylo fér, by bylo vzít nás všechny ale....
"Tak ať je po tvém." pravil jsem a sám se zhrozil co jsem to řekl.

Schuti som sa zasmial a pustil Misaki.
"Ste skutočne zaujímaví, toto som rozhodne nečakal. Teraz vážne. Neprišiel som sem ubližovať vám, ale varovať vás. Nechajte démonov tak, spoločne s Hayabusou sa o nich postaráme osobne. Ak sa nám do toho budete pliesť, mohli by ste prísť k úhone a tentokrát už naozaj."

Trochu se mi z toho všeho zvedl žaludek. Bylo mi jasné, že teď po tom co se stalo už nikdy nebudu stejný. Ale skoro jsem jeho slova nevnímal. Přišel jsem k Misaki a nechal orla přiletět blíže k nám. Byli jsme téměř připravení k odletu. Znovu jsem otočil pohled na toho energií přesyceného chlápka.
"A necháš nás jít?" zavrčel jsem poněkud nepříjemnějším hlasem než jsem chtěl.

Sledovala jsem ho a sotva se pod tou tíhou udržela na nohou. Pak mě najednou pustil a všechno zmizelo. Udržela jsem se na nohou a poslouchala ho.
Nechat démony tak, jak jsou? Co od nás očekává?
Nic jem nahlas nevyřkla. Jediné, co jsem si přála, bylo být z tohole pekelného místa pryč.

"Samozrejme. Sme na rovnakej strane, obaja chceme to isté, akurát som si vás testoval. Ale varujem vás, toto nie je súboj, v ktorom by ste mohli zohrávať nejakú úlohu. Ak sa nám do toho pripletiete nabudúce, skoncujeme to s vami ako keby ste aj vy boli nepriatelia. Bye bye."
S úsmevom na tvári som sa opäť rozpadol a už definitívne zmizol.
PRESUN

Pomohl jsem Misaki posadit se na orla. Chtěl jsem něco říct, ale pochyboval jsem, že mám v tenhle moment hlasivky v provozu. Já jsem opravdu řekl tu... věc? Mlčky jsem pokynul orlovi a my se všichni čtyři vznesli do vzduchu. Celou cestu jsem mlčel a pokoušel se mít v hlavě vymeteno. Od všech myšlenek a pocitů.

Já už nikdy nebudu normální...

Přesun - nemocnice.

Poodemnou už byla docela velká kaluž krve a můj tep byl minimální. Už jsem skoro ani nedýchal.
(přesun)

Nasedla jsem na orla plna zvláštních pocitů.
Vědět, že tvůj život je v jiných rukou, být závislá na rozhodnutí ostatních, nemoct protestovat. Ne, takový pocit jsem zažít nechtěla už nikdy více.
(Přesun)

Doletěl jsem k nějaké řece hlavního města. Zjistil jsem totiž, že vodou se dokážu pohybovat neuvěřitelnou rychlostí. Jako bych se v ní rozložil a složil se někde jinde. Věděl jsem, že všechny řeky jsou propojené a tak jsem se rozhodl docestovat do Nishi takhle. Dlouho jsem se nerozmýšlel. Potopil jsem se do ní a v okamžiku zmizel.
(přesun)