Ulice města

Vyšla som z nemocnice .

Než si Hiraku stačil uvedomiť, stál som už pred ním.
"Jednoduchá otázka s ešte jednoduchšou odpoveďou. Kto zabil toho démona?"

trochu jsem se jej lekl
''n-nevím'' pověděl jsem trochu zaskočeně

"Nie? Škoda. To to vyznamenanie budem musieť odniesť vodcovi, ktorý možno ani nič neurobil."
Pomaly som sa chystal na odchod.

''o vyznamenání nestojím, ale, já opravdu nevím kdo jej zabil, nejdříve jsem té opici usekl ocas a po té mu rozřízl zevnitř hlavu''

S úsmevom na tvári som zastavil.
Kto by si bol pomyslel, že to napokon bude pravda? Ďalší z legendárnych lovcov, ktorí sú schopní útočiť nielen na telo ale i na dušu. Úchvatné, mám nového experimentálneho králika.
Otočil som sa znova smerom k nemu.

Vrátila som sa hneď do nemocnice teraz som čula myšlienky vermi zreteľne .
Nemôže byť tak silný ... počujem ho ...

nechápavě jsem se na něj díval
''a proč to potřebujete vědět ?''

"Nepotrebujem. Prišiel som varovať toho, kto to urobil. Nezabíjajte démonov, to je naša práca."
S úsmevom som vyčkával na jeho reakciu.

''máte to někde napsané na papíře ? schválené, soudem ? že jste pouze vy ti kteří zabijí démony ?''
otázal jsem se již ničím nezaskočen

"Už to tak vyzerá, že si budem musieť potvrdenie vybaviť sám a teraz."
Objavil som sa za Sumiko a držal ju pod krkom. Bolo to rýchle na to, aby si stačila prečítať v mojej mysli a ešte sa vyhla.

''pusť ji !''
křikl jsem na něj

Iba som sebou cukla smerom do zadu lebo som chcela uskočit no bolo to naozaj pomalé tak som mohla potlačiť až jeho do zadu .
Sakra ... trošku prirýchle ... až veľmi ale veď nemal by byť tak ....

"Takže, moje potvrdenie. Nechajte démonov tak a ona bude žiť. V opačnom prípade nemusím zdôrazniť, čo sa jej stane."
Zmizol som aj s ňou v čiernej hmle.
PRESUN (obaja)

''jak ?''
zaťal jsem pěstě
kdo to byl ?
snažil jsem se přijít co s tím, momentálně jsem byl přesvědčen o tom že nikdo se za ní teď nebude nahánět
''snad ona bude vědět co dál, až se ráno probere'' vešel jsem do nemocnice a došel jsem na k pokoji ve kterém byla misaki, vstoupil jsem do něj a zde jsem viděl ošetřenou, zalepenou a místy i zasádrovanou Misaki ta dopadla ... je mi jí líto, kdybych jí tak pomohl před tím
sedl jsem si do celkem velkého křesla u její postele na kterém jsem se si lehl jako na posteli a trochu jsem se zkoulel do klubíčka, následně jsem usl

Spěchala jsem ulicí,.. ne já běžela! Měla jsem strach. Ty zvuky, pořád je slyším! Jsou za mnou, vždyť mě chytí! Neotáčela jsem hlavu, jen dál spěchala ulicí. Pryč, někam pryč! Zahnula jsem za roh a opřela se o ze´d. Už jsem nemohla, nemohla jsem popadnout dech.

Procházel jsem se, se spokojeným výrazem na mé tváři, má cesta neměla žádný konec a nic mě netrápilo, ale i tak jsem měl pro jistotu dlaň na rukojeti od mého meče, od incidentu který se zde před několika měsíci stal, jsem již nikam nevkročil bez mého meče. Byla tichá noc a jediné co jsem slyšel bylo cvrlikání cvrčků a cestu my osvětloval krásný úplněk měsíce spolu s jasnou září hvězd

Viděla jsem ve svitu měsíce postavu. Snažila jsem se honem utišit dech, který jsem stále jaksi nedokázala popadnout. Cloumal se mnou strach. Nebyl to pes, ani jiné zvíře, měla jsem pravdu! Zacpala jsem si dlaní ústa, ale stejně jsem vydala jakýsi zvyk, když jsem se přidušeně nadechla. Rozšířili se mi panenky.

Jakmile jsem uslyšel jakýsi zvuk který vyšel z tmavé uličky ihned jsem vytasil meč, uchopil jsem jej oběma rukama a otočil jsem se směrem ze kterého zvuk vzešel ''k-kdo tam ?'' řekl jsem celkem rozrušeným hlasem, na souboj s démonem jsem teď opravdu nebyl připravený

"Nic u sebe nemám, vážně vůbec nic.." kuňkla jsem. Ostří se lesko a vhánělo mi slzy do očí. Nechci ještě umřít! Rozklepanou rukou jsem stiskla lem šatů. "Prosím.."

pevné držení meče jsem uvolnil děvče ? chvíli jsem se díval do tmavé uličky a po té jsem rukojeť opět pevně uchopil nebo je to past ? zorničkami jsem projel po mém zorném poli a pomalu jsem se rozešel k ní, co každý krůček který jsem udělal jsem se pozastavil a rozhlédl jsem se, byl jsem opravdu opatrný

Viděla jsem, že se přibližuje. Moje panika narůstala! Zády jsem se pořád víc a víc snažila splynout se zdí, ale prostě se mi to nevedlo. Kousala jsem si spodní ret, abych nezačala plakat. Tak.. tohle je konec?

Jakmile jsem začal vstupovat do temnoty spatřil jsem obrys děvčete a v tu ránu jsem se zastavil
vypadá to že je tu sama vrátil jsem meč na jeho místo avšak na rukojeti jsem nechal nadále dlaň, jistota je jistota
''jsi v pohodě ??'' začal jsem pomalu zvedat ruku s nataženým ukazováčkem a lehce jsem ji ďobl do ruky

Vykřikla jsem a schovala si obličej do dlaní. Třásla jsem se. "Nic nemám... vážně vůbec nic u sebe nemám..." šeptala jsem tiše rozklepaným hlasem.

Zpozoroval jsem jak se její odstín celý třese a přistoupil jsem k ní ještě blíže tak že jsem byl blízko ní
''hej'' řekl jsem tiše a zase jsem do ní ďobl ukazováčkem a díval jsem se jí do místa kde by měla mít oči