Nishi no Gawa (Centrum)

Ako sa po ňom vrhol skočila som mu do cesty v tej rýchlosti nemal by ako uhnúť a zasa som sa ho snažila seknúť .

Namiesto vyhnutia sa som sa opäť rozložil na čiastočky a zložil vedľa nej.
"Ty nie si Masaru... ty nie si Yoshiro!"
S týmto výkrikom som ju udrel do brucha.

"Yoshiro....Chceš mě ? Tak si pojď pro mě a je nech být."

Ako ma kopol unikol mi z úst malý výkrik .
Po tom kope som bola odhodená od neho na zem,ten kop naozaj dosť bolel takže som sa z tej zeme neponáhľala snažila som sa to poriadne predýchať .

"Áno," po dorieknutí výstižnej vety som znova skočil po Yoshirovi. Náraz bol silnejší ako predtým.

Jakmile byl u mně,chytil jsem ho a když byl na mě rozběhnutý sletěli jsme oba vysokou rychlostí z budovy směrem na zem.

Dopadli sme obaja na zem. To ma pripravilo o niekoľko ďalších čiastočiek, no stále som žil.
"Yoshiro... koniec."
Chystal som sa ho doraziť.

Na chvíli jsem začala vnímat co se děje kolem. Všimla jsem si, že nepřítel je rovnou podemnou a chystá se Yoshira dorazit. Posunula jsem se ještě blíž k okraji střechy. Výška to byla pořádná, ale nemělo by mě to trápit. Tiše jsem se překulila přes okap a padala rovnou na hlavu toho červeného chlápka. Nebyla jsem si jistá, jestli to přežiju ve zdraví, ale bylo mi to víceméně fuk.

bodyguardi přišli se solenýma chipsama já je vzal a omlátil jim je o hlavu "vy deb*lové ! já chtěl paprikové né solené...!" bodyguardi se mi omluvili a šli koupit paprikové já mezitím dál sledoval souboj

Absolútne som ju nevnímal a to bol aj dôvod, prečo nasledovalo to, čo nasledovalo. Po dopade na mňa sa celý zvyšok môjho už dosť chabého tela roztrieštil ako sklo. Všetká moja energia vymizla so mnou.

Ako som vstávala rukou som si držala brucho ktoré po tom kope naozaj bolelo ale prestávalo to .
Všimla som si že tamten sa rozpadol no radšej som sa utekala pozrieť na tamtú čo skočila z tej budovy.

Vylezla jsem z menšího kráteru, který můj dopad způsobil. Narovnala jsem si klopy školní uniformy a začala se oprašovat. Rána na břiše se už trochu zatáhla, nicméně pořád krvácela a tak jsem na ní stále držela kapesník. Rozhlédla jsem se kolem, zda jsou ostatní v pořádku. Všimla jsem si, že mám zlomený nehet...

Prekvapene som na ňu pozerala nemohla som uveriť tomu že ten pád jej nič nespravil.
No aj tak som k nej podišla.
,,Si v poriadku?
Nepotrebuješ pomôcť?"

Upřela jsem pohled na to děvče před sebou. Měla v očích ten stejný udivený pohled, jako měli ti lidé tenkrát...
"Nic mi není, jediné co mi ublížilo byl ten meč." pravila jsem a pohlédla na ránu na svém břiše.

,,Mala by si zájsť do nemocnice ,aby ti to ošetrili ."
Potom som sa usmiala
,,Ale to ako si odrovnala tú obludu bolo naozaj niečo. "
Musela som to povedať aj keď to teraz nemuselo byť vhodné

Jí se to líbilo? Ostatní si spíše myslí, že ta obluda jsem já. Nejradši bych byla zase normální holka, která může s ostatními hrát vybíjenou, aniž by je ohrožovala na životě... Pokračovala jsem v oprašování svých šatů.
"Věř mi, to nic nebylo." pravila jsem a zvedla se na nohy. Asi si opravdu zajdu do nemocnice. Rány se mi hojí rychle, ale nerada bych chytila nějakou infekci...
"Líbilo se mi jak bojuješ." řekla jsem upřímně. To já bych dokázala libovolnou katanu maximálně poničit...

Ako to povedala prestala som sa usmievať aj tak to bol úsmev po naozaj dlhej dobe no vo vnútri som bola rada že som stretla dievča zo schopnosťami
,,Tak , ja som bola donútená sa učiť bojovať ."
Hneď som ale zmenila tému
,,No ale tebe by sa takto hodilo nejaké to veľké kladivo nie ?
Alebo niečo čo je poriadne odolné."

Takže tak je to. Ona je na to v podstatě zvyklá. Možná trénovala několik let, nepřišla k tomu jako já, jako slepá k houslím...
"Někdy si já sama připadám jako kladivo." zamyslela jsem se.
"Mimochodem... jak myslíš to, že tě donutili?"

přišel jsem za nima a zatleskal "dobrá práce lidi"

Keď prišiel tamten čo som ho po prvý krát videla úplne som stíchla a neodpovedala som ani na jej otázku ale mala som odpoveď už na jazyku.

"Hm?" tázavě jsem zvedla obočí na toho neznámého příchozího. Jeho to co viděl nešokovalo? Nepřekvapilo?

"Jste dobří lidi ale chce to tréning jestli mi máte sloužit"

Jeho som si radšej nevšímala lebo ona bola stále zranená a len tak tu stála .
,,Viem že by si sa rada rozprávala ale nechcela si íst do nemocnice ?"

Otočila jsem se na to děvče.
"Ano, chtěla ale..." upřela jsem oči na neznámého nově příchozího.
"Proč bychom vám měli sloužit?"
Má snad on také nějaké schopnosti?