Nishi no Gawa (Centrum)

"Tvým soupeřem je můj nejlepší bojovník.....čili já" zasmál jsem se "máš první ránu"

Trochu som ustupil a bol saskoceny."Co coze vy"

"Chtěl si boj..máš ho mít....ostatní mí bojovníci jsou buĎ v nemocnici a nebo jsou po boji"

Usmial som sa hrozivo "he men to vobec neprekaza ze vy ste moj super prave naopak som pocteny".Ale cakam od vas ze pojdete na mna prvy aby som pocitil vasu silu".A do ruky som si pripravyl kunai.

"Zadržte, prosím."
Dokráčal som s pomocou podopierania sa palicou až k Isukemu.

"co chceš dědo"

Pozrela som na starca .
Kto to je ?
Necítila som z neho skoro žiadnu energiu .
Ale má asi skvelý post aj keď som o tom ešte nepočula.

"prosím..postarej se o našeho hosta jo ?" šel jsem za dědou

Šiel som aj s ním bližšie k bráne, kde sa práve nepohybovalo veľa ľudí.
( _PRESUN_ )

Nechtiac ako vždy sa mi premietli myšlienky ľudí čo tam boli .
Ale ten starec , jeho myšlienky boli podobné apokalypse.
Akosi som sa často desila z myšlienok iných .
No toto ma teraz zaujalo takže som chcela vedieť viac .
Nenápadne som šla ich stranou kam šli oni.

Keď už som bola v centru nevedela som čo ďalej .
Neostalo mi zasa nič iné než sa prechádzať ale šla som aj tak zasa smerom k nemocnici lebo sa tam toho najviac deje.
Nakoniec tam ale nikoho nebolo tak som si šla po svojom.

Stal om na vrchu nemocnice a cakl kym niekdo dorazi.

Otevřela jsem oči a z uší si vyndala sluchátka. Protáhla jsem si ztuhlé končetiny, potřebovala jsem se jít někam projít, zatrénovat si a vylepšit své schopnosti. Zarazila jsem ruce zpátky do kapsy, a pomalým krokem se vydala pryč.

Šel jsem po ulici a pak se posadil na lavičku

Ako som sedel povedal som si toto neni mozne nemam casu tolko aby som vyckaval zobral som sa zoskocil zo strechy a nasmeroval si to domov.

Pomalu jsem šel až k jednomu hotelu, který byl zhruba v centru.
Odtud 2 uličky a byl jsem u cíle. Můj bývalý byt byl v 5. patře.
Trochu jsem se zamračil a poté jsem se trošku soustředil.
Roztáhl jsem ruce a vznesl se. Musel jsem se dostat nepozorovaně
až do pátého patra, takže jsem byl trošku pomalejší.
Zůstal jsem viset ve vzduchu přímo před oknem, letmo jsem pokynul
rukou a klika od okna se otočila a okno bylo otevřeno. Vlétnul
jsem dovnitř a pomalu přistál až na podlaze.
Vypadalo to, že nikdo není doma. Nebo tady nikdo nežil.
Ostatně to bylo vedlejší. Okamžitě jsem zamířil do pokoje,
který býval mou ložnicí. Prkenná podlaha byla to, co jsem hledal.
Přitáhnul jsem dlaň trochu k sobě a noční stolek vyletěl do vzduchu
a zůstal tam. Druhou rukou jsem ukázal prostředníčkem na prkno na podlaze
a to se pomalu, velmi pomalu zvedlo.
Uvnitř byl otvor. Hodil jsem hlavou na bok a z otvoru vylétlo pár papíru,
srolovaných do roliček, přistály na posteli. Opatrně jsem vrátil zpět prkno a poté noční stolek,
papíry schoval do kapsy a šel jsem zpět. Opět jsem se vznesl, vylétl oknem,
zavřel za sebou okno a pomalu jsem se snesl až na zem.
Šel jsem zpět k hlavnímu vchodu, jelikož tam bylo nejrozumnější začít hledat velitele.

Vešla jsem do ulice a pomalu se procházela. Jít mi už nedělalo žádné velké potíže, za což jsem byla ráda. Pousmála jsem se a vylovila z kapsy od mikiny sluchátka. Byla jsem šťastná, že se nerozbili. Strčila jsem si je do uší a pustila vybranou písničku. Posléze jsem se jala najít vhodnou lavičku. Po chvilce jsem ji našla, zakotvila jsem na ní a pohodlně se opřela o opěrátko. Zaklonila jsem hlavu a zamyšleně pozorovala oblohu.
Co se mi teď honilo hlavou? Kdo ví...

Pomalu jsem šel ulicí a díval se po lidech.
Byli to obyčejní vesničané a měšťané, takže
nemělo cenu se ptát, i kdyby něco věděli,
nic by neřekli.
Poté jsem si všiml slečny na lavičce, měla v
uších sluchátka.
Jemně jsem ji ťukl na rameno a hlasitěji řekl.
"Slečno? Mohl bych se na něco zeptat?"

procházel jsem se ulicemi

Porozhlédla jsem se po okolí, protože mě někdo dá se říct vyrušil ze zasnění. Vyndala jsem si z uší sluchátka a stočila na něj pozornost.
"Ano? Potřebujete něco?" Zeptala jsem se s úsměvem, jelikož mě vytrhl z věčného nic nedělání.

"Promiňte, slečno"
Usmál jsem se, i když to u mě nebylo tak časté.
"Jsem tady pracovně, vyšetřuji zjevení několika
poněkud málovídaných stvoření, nestalo se
tady v této oblasti něco zvláštního?
Útok či podobné věci? Nebo kdybyste
byla tak laskavá, mohla byste mě zavést k
vašemu vůdci, já nepocházím z těchto končin,
i když jsem zde část života strávil."

Přemýšlela jsem a přitom ze sebe chrlila všechny okolnosti, které mne právě napadly v souvislosti s jeho otázkami.
"Útok? Nebyla jsem u toho, ale bylo tu mnoho zraněných bojovníků, čímž ano. Přímo uprostřed centra se objevil jakýsi nepřítel s prazvláštními schopnostmi. Jak říkám, nebyla jsem u toho přítomna, mám to i z drbů a řečí kolemjdoucích, jenž toho byli svědci. Proto, Vám asi moc nepomůžu.." Pousmála jsem se a pak se zamyslela.
"Vůdce? Ano, má zde v centru vilu, ovšem jak se říká, moc často ho v ní nenaleznete. Je také dost pravděpodobné, že se prochází právě teď a někde tady, v centru.." Pousmála jsem se a rozhodla se neptat na to, jestli se ony zvláštní stvoření vyskytly i v ostatních městech, byl tu pracovně, a tím pádem se to mne nijak netýkalo.

"Byla byste tak laskava a řekla mi o nich vše, co si vybavíte?
Každý detail je pro nás přínosem.
Kolik jich zde bylo a podobě."

"Dobře.." Pokrčila jsem rameny a zapřemýšlela.
"Ano, jednou jsem se bavila s jednou paní a prý zde bylo jakési stvoření a vždy, když se ho něco dotklo, snažilo se ho poranit, rozpadlo se na částečky a zase se složili, nevím přesně co to bylo. Nemám to podložené fakty, říkám jen to, co jsem zaslechla. Jinak o dalším útoku jsem neslyšela, klidně se ještě někoho zeptejte i když.." Porozhlédla jsem se kolem. Na ulicích se pohybovalo jen málo lidí. Zvláštní..
"Pokud se Vám podaří někoho kromě mě ještě najít.." Dodala jsem.