Lesy, Skaliská, Hory

Nemožné! Takýto priamy zásah sa nedá prežiť!
Jediné, na čo som sa zmohol, bolo bloknutie útoku rukou. Účinok bol však rovnaký. Bez pravej ruky a hlavy moje mŕve telíčko dopadlo na zem.

"Fuu!" Vydýchol som si. "Toto sa nám nepodarilo." Bez emócií som pozrel na pozostatky bojovníka. "Čo je škoda, mohol byť dobrý."

Podišiel som k nemu bližšie a skleslo poznamenal:
"To je fakt. Tak mladý a už tak schopný. Kto vie, možno by z neho v budúcnosti mohol byť bojovník vášho kalibru."

"Na to by potreboval vyhrať ten turnaj. Ale hej, na výhru turnaju by myslím schopnosti mal." Vlasy sa mi zasa nahrnuli do tváre, no už som sa neobťažoval ich odhŕňať, oči som nepotreboval ukazovať už nikomu. "Tu už nemáme čo robiť. Takže to znamená asi len toľko... že pôjdeme."

Prikývol som a vydal sa s ním na cestu.
PRESUN

Smerujeme niekam, kde potom niekoho prekvapíme.
(Presun)

Pomaly som kráčal chodníčkom cez les v nádeji, že stretnem niekoho, kto by mi ukázal čo so svojimi schopnosťami ďalej. Či už by to bol nejaký chlapík, ktorému by sa veľmi nechcelo, to je jedno, Potrebujem len vidieť niekoho v akcii, aby som vedel čo ďalej. Niekedy to býva tak, že už len pozorovanie boja iných môže znamenať veľké plus pre bojovníka učňa. Ak sám bojuje znamená to ešte viac.

Nezdalo sa, že niekoho stretnem tak som sa usadil pri jednom strome, ktorých bolo mimochodom v lese vážne veľa. Ako som sa posadil vytiahol som z vaku jedlo a pustil sa doň. Zapil som to minerálkou a chvíľku len tak odpočíval. Keď už som sa ďalej nudiť nevedel, rozhodol som sa, že sa pustím do tréningu po svojom.

Rozhodol som sa, že sa pôjdem popozerať po svete, iných oblastiach ako tá, ktorá predstavuje môj aktuálny domov. Ako som sa rozhodol, tak som aj urobil. Zbalil som si všetky veci, ktoré som so sebou mal, vzal som jednu palicu, ktorú som ešte po ceste celom našiel a šiel som kam ma nohy viedli.

Cupkal jsem po jedné cestičce která vedla z města a šel jsem podél menší řeky a skály která byla ihned za ní, bylo zde mnoho stromů a připomínalo to spíše les, šel jsem nadále podél řeky a ta mne dovedla k jezeru, podíval jsem se na křišťálovou vodu a ihned jsem dostal chuť se v ní vykoupat, vysvlékl jsem se do trenek a věci jsem nechal na břehu na zelené trávě, následně jsem vylezl na skálu která byla u jezera a z té jsem skočil do jezera šipku a začal jsem se zde koupat

Doslova jsem se tiše probleskla k nejbližšímu stromu. Objevila jsem se na nejnižší větvi a podepřela si bradou ruku, načež jsem si hrála s pár pramínky vlasů.
Nudný stereotypní život. Jak to dokážou vydržet? Lidé, city, zodpovědnost... Odfrkla jsem si a nechala si nohy volně houpat ve vzduchu. Musela jsem už z ruchuměsta vypadnout, nevydržela bych to tam. Kam se podíváš, tam úsměv.
Z mylenek mě vytrhlo podivné cákání vody. Naklonila jsem hlavu na stranu a něco mě zaujalo. Ve vodě se někdo koupal. S nic neřkajícím výrazem jsem ho propalovala pohledem a zkoumala ho. Že by? Ne, to bude jen další nudná lidská bytost plna úsměvů a směšných pocitů. Mohla bych si pohrát? Nikdo tu není, možná.. Obmotala jsem si kolem ruky řetěz a dál mladíka ve vodě pozorovala.

nadále jsem pokračoval v koupání, avšak cítil jsem jakousi divnou atmosféru ve vzduchu, něco se mi nezdálo... jako by se zde někdo byl, někdo jako démon, ale jelikož mé sledovací schopnosti nebyli na vysoké úrovni moc jsem si toho nevšímal a pokračoval jsem v koupání
krásně osvěžující

Dál jsem ho pozorovala. Tak bezstarostný, kdyby jen věděl, jaký osud pro něj chystám.
Sama pro sebe jsem se škodolibě zasmála a pak se od větve odrazila. Chvíli jsem si jen tak letěla vzduchem, ale těsně nad zemí jsem se probleskla až k břehu. Pozorovala jsem toho mladíka a ve vteřině kolem něj obmotala řetěz a silně ho utáhla. Mohla jsem ho rozdrtit, utopit, či cokoliv jiného, ale ne. Ještě ne. Chci si hrát.

''kso... c-co t-to'' řekl jsem a nemohl jsem se hýbat a rychle jsem hledal nepřítele

Seděla jsem na břehu a propalovala ho pohledem. Začala jsem se smát, ale na chvilku jsem přestala a utáhla řetěz kolem jeho těla silněji.
"No tak, co uděláš teď človíčku? Poprosíš?" Znovu jsem se ušklíbla.

nemohl jsem se hýbat ani pořádně mluvit
''z-z-z-zab-zab-zabiju t-t-tě'' vykoktal jsem stěží

"Ano? A jak, to mi prozradíš? Veškerá tvá výzbroj je tady.." Zasmála jsem se, druhým řetězem obmotala jeho meč a odhodila ho k němu, kde se okamžitě topil pod hladinu.
"No dobře. Tohle je nudné. Buď tě zabiju hned.." Ještě jsem přitlačila a smála se jeho bolesti. "A nebo tě později rozkrájím na kousíčky. V obouch případech nepřežiješ. Ale pojď sem.." Pustila jsem ho z drtivého sevření a řetěz si přitáhla k sobě. Hlasitě jsem se zasmála.
"Ukaž mi svou sílu bezcenná lidská bytost, jak směšné!"

''ks-kso!'' vykřikl jsem můj meč.. ''p-proč'' díval jsem se do blba

Škodolibě jsem se zasmála, ale jeho otázka mě zarazila. "Proč? Nevím, přišel jsi mi pod ruku. A já si zrovna chtěla hrát.." Pokrčila jsem rameny. "Ale je to s tebou nudné, měla bych to skončit a pěkně rychle. Vy lidské bytosti jste tak předvídatelní, tak průhlední. Pověz mi, proč jsi teď tady a sám? Kde jsou ti takzvaní přátelé, to známé pouto přátelství. No, kde jsou, aby ti pomohli?!" Zeptala jsem se ho.

''c-co t-ti j-je d-do to-toho'' snažil jsem se vymanit z řetězů

Veškeré řetězy kolem něho jsem znovu stáhla k sobě, abych ho pustila z drtivého sevření. "Nuuda.." Protáhla jsem. "Tak, jsi volný. Co uděláš?" Škodolibě jsem ho pozorovala a rýpla si.
"Co mi je po tom? V podstatě nic. Jen by mě zajímalo, proč jsou llidé tak pošetilý, spoléhají se na druhé, když je stejně v nouzi opustí. Řečí bylo dost, pojď a pobavme se trochu"

celé tělo mě bolelo od řetězů a já začal hledat něco co bych mohl využít jako zbraň

Ušklíbla jsem se. Někdo mě tu ignoruje?!
Znovu jsem mu obmotala řetězem kotník a zatáhla. Dostala jsem ho z vody ven a mrštila jím o nejbližší strom. Pak jsem řetěz zase stočila zpátky k sobě a pobaveně sledovala svůj výtvor.

kolem mého těla se tvořila fialová aura
''z-za t-tohle zaplatíš''