Lesy, Skaliská, Hory

"Takového prcka jako ty se mám bát? Nebuď bláhový.." Zasmála jsem se a sledovala tu fialovou podivnou záři. Tohle nebude obyčejný člověk, konečně trocha zábavy do toho stereotypního života. Aspoň nebude tak lehké ho zabít, stejně jsem to udělat nechtěla. Aspoň ne teď.. Ty myšlenky jsem ignorovala a pak se usmála.
"Uvidíme, jak zvládneš tohle!"

Poslala jsem na něj světelný paprsek. Mířil na něj obrovskou rychlostí, měl ho proklát skrz na skrz a pokud ne aspoň způsobit obrovský výbuch.

konečně začali působit mé schopnosti a čas se mi začal zpomalovat
kso pomyslel jsem si a přeběhl jsem pro mě normálním tempem za ní, avšak v reálném čase to byla obrovská rychlost

Jeho schopnosti jsou obdivuhodné, možná by mohl. Ne, na to ani nemysli! Zavrtěla jsem hlavou a ušklíbla se. "Rychlost? Rychlost je mou prioritou. Zpomalíš čas, ale nezpomalíš mne! Uvidíme, kdo i teď bude rychlejší"
Jakmile byl u mě, vykopla jsem pravou nohou.

viděl jsem její nohu se zpomaleně přibližovat ke mě avšak bylo to o něco rychlejší, avšak i přes to mě nedělalo problém se ji vyhnout
kso, potřebuji zbraň, mohu se vyhýbat, ale nemám jak útočit

"Zajímavé, zajímavé.." Mumlala jsem si pro sebe a oči mi jiskřili nadšením. Začalo mě to bavit. "Jsi zábavný, človíčku.." Zasmála jsem se a vytáhla řetězy, jimiž jsem na něj ve velké rychlosti z každé strany narážela.

jedním vysokým skokem jsem skočil do jezera a tím jsem se vyhl řetězům, zároveň jsem zde začal hledat meč

Řetězy se mu snažily všemožně znemožnit rychlejší postup a já se ušklíbla. Co třeba tohle?

Na jezeru nastal obrovský výbuch.

konečně jsem našel meč a chytl jsem ho, ale po té mě zasáhl výbuch, avšak meč jsem nepouštěl z ruky

Má meč? Zajímalo by mě v čem mu asi tak pomůže..
Ušklíbla jsem se. Obrovskou rychlostí jsem zamířila k němu a znovu použila světlo.

konečně pomyslel jsem si ve vodě a kolem meče se začala tvořit fialová aura následně jsem s mečem švihl a kolem jezera se vytvořila obrovská bílá exploze se kterou vyletěla do vzduchu i voda

jakmile se světlo ustálilo byl vidět můj odstín stojící na skále a to jak držím v ruce můj meč

Exploze se ještě zesílila při styku se světlem. Výbuch mě donutil problesknout se o kousek dál. Ten meč! Co je to za podivnou záři?! A proč mi to šíří po těleten divný pocit, že by.. Strach?! Z toho prcka? To tak! Přiivřela jsem před tou bílou září oči a když pominula jen jsem si odfrkla a probleskla se těsně k němu. "Jsi šikovný, uvidíme.." Špitla jsem, protože jsem měla ráda hry a pak zatáhla. Řetězy, které mezitím už stály za ním se kolem něho pevně utáhly, i kolem zápěstí a nutily ho upustit meč. Já mezitím vyskočila do vzduchu a pozorovala jeho reakce.

máchl jsem již uvězněnou rukou a kolem meče se opět vytvořila fialová záře která přesekla její řetěz a tím mě uvolnila

Řetězy spadly na zem a já je pustila. Pak jsem se probleskla o kus dál a z větve jednoho nižšího stromu pozorovala tu jeho zvláštní schopnost. Už jsem ji někde viděla, ale jen jednou, že by to byl.. Nemožné.. Zorničky se mi rozšířily strachem i nadšením, že ho vidím naživo. Toho, jenž je pro démony tolik obávaný. Ta aura, nevím.. Ale doufám, že se mýlím. S tímhle už to tak velká sranda nebude.

v mžiku jsem stál vedle ní na větvi a mířil jsem na ní mečem kterým jsem sekl a usekl jsem jí ruku

Nečekala jsem to a ruka zmizela, stejně tak i kousek mé duše. Je to pravda.
"Ty jsi.. Lovec duší.." Špitla jsem a pak se probleskla pod strom. Nestačilo mi nic jiného než utíkat. Mé tělo byla jen schránka, ale tím mečem a jeho silou. Mi zmizí i duše..

v mžiku jsem stál u ní a podkopl jsem jí nohy, povalil jsem jí na zem a obkročmo jsem si na ní sedl a meč jsem ji přidržoval u krku ''neměla jsi chodit do tohohle světa, nyní zničím tvou duši a ty už nadobro končíš''

Ušklíbla jsem se. "Udělej to, stejně tu už nechci být. Vidět úsměvy vepsané ve tvářích vás.. lidí. Přátelství, láska. Tak nesmyslné city. Žila jsem jen z touhy zabíjet, a i ta mě opustila. Jaký je život bez smyslu, významu? K ničemu. Tak do toho. Utni mi hlavu, ať už tohle skončí! Ale jsi moc dobrý.. Na člověka" Podotkla jsem.

''kdyby jsme byli bezcitní byli by jsme jako vy, bezcitné vraždící stvůry které už opustil život a tak ho kazí i ostatním'' kolem mého těla proudila fialová záře

"Možná máš pravdu, jsme jen vraždící stroje již předurčené k úspěchu, ale.. Duše mají svou vlastní vůli, možná jsem krvelačná, ale možná, že i city mám. Kdo ví.. Možná jsem jen vám lidem, záviděla.." Pousmála jsem se. "Zabij mne, dělej. Neuděláš to, zabiju někdy jindy já tebe nebo kohokoliv jiného. Chceš to riskovat? Jsem jen ta bezcitná stvůra! Démon, většina lidí už jen z toho slova mají strach. Buď mě necháš jít nebo ne. Je to na tobě"

jedním švihem meče jsem ji odťal i druhou ruku a po té jsem trochu zvolněl jelikož jsem věděl že mě nemůže již nijak ohrozit
''kolik jsi zabila lidí ?''

"Pár.." Odvětila jsem a zavrtěla hlavou. Pak jsem jen bolestně sykla, když se další část mé duše rozpadla v nicotu
"Většinou rolníci, za městem. Má duše není svatá, jsem proklatý démon. Nemůžeš po mě chtít nemožné, nezměním se.. Tak lehce.." Ušklíbla jsem se.

''kdo říká že tě nezabiji'' díval jsem se na ní ''možná si tě nechám zapečetit do sebe''

"Dělej si co chceš, stejně ted nic nezmůžu, ale kdo říká, že tě budu poslouchat?" Odsekla jsem mu.

''co kdybych ti řekl, že dokáži tvé ruce vrátit zpět''

"Dokážeš spravit zničenou duši, ale nenapravíš jí. Budu mít zpět své ruce, ale budeš za to jistě něco chtít. Tak to chodí, nemám pravdu?" Zeptala jsem se.