Obytné ulice

"To ... je.... neodpustitené." dojdu k němu posadím se a obejmu ho, oči mi trochu zvlhly. "Jak je možný, že jsem o tom nevěděla?" bylo mi to v tu chvíli líto a moc a zastyděla jsem se, že jsem se o to tak nezajímala

"Není..to..tvoje...vina." Řekl jsem a dál jen seděl a krčil se pod peřinou. Věděl jsem, že to nedokážu jen tak odpustit. V hlavě jsem měl tolik myšlenek a zrovna pěkný nebyli. Nebylo to jediné, co kdy provedli.

"Akihiro....pojď pryč." pohladila jsem ho po vlasech "Nesvědčí ti to. Pojď..." vzala jsem ho za ruku

Pomalu jsem se zvedl a nechal se vést pryč. Byl jsem jak zombie. Ani jsem nevěděl kam jdeme nebo, co děláme. Jen jsem se nechal vést a měl hlavu skloněnou dolů.

vedla jsem ho ze sirotčince pryč i když nás ještě zastavovali děti aby si na mě nebo Akihira ještě sáhli, ale pakjsem ho vyvedla. "POčkej na mě ještě." vrátila jsem se k Destronovoi "Chci aby jste mi hned teĎ přinesli všechny opakuju všechny prostředky,kterým jsem dříve udával tresty, teď hned."

"Všechny už máte nachystané venku na voze. Doufám, že mě někdy odpustí.". Stál jsem venku a díval se na pouta, biče, nože a jiné mučící nástroje. Uvědomil jsem si, že nebyl jediný, který bych někdy nevyzkoušel.

"Hm za každou zbraň mi zaplatíte 50 zlatých a sežeňte si je kde chcete." řekla jsem rázně, "Pojď sem maličká." ukážu na dívku a ta přišla, pohladíla jsem jí po vlasech spočítáš mi kolik toho je ano? A potom s tímhle papírem půjdeš za mnou do hlavní budovi a řekneš mi jejich počet, pokud bude pan Destron nějak vyvádět řekneš mi to ano?" usměju se na ní a vrhnu vražedný pohled a jdu k Akihirovi

Já tam jen stál a pořád sledoval vůz z nástroji. Vzpomínky mě hlavou proudili jako veliká voda.

"Pojď zvu tě na oběd." usměju se a vezmu ho za rameno (přesun centrum)

Jdu po ulici mam oblečení aby nikdo neviděl,že vypadám tak blbě.Ocas mam schovanej pod oblečenim.(přesun)

Šel jsem a hledal ten barák našel jsem ho odemkl a šel dovnitř.

Vyšel jsem z baráku a procházel se.