Najvyššia Budova Hlavného Mesta

"Ehm...tak to bylo rychlí." Podíval jsem se Misaki a ostatní. Zdá se, že si to nemyslím jako jediný...A co myslel tou nejnebezpečnější?...Radši na tom dneska už nebudu přemýšlet...

Pousmála jsem se a přikývla. Už jsem chtěla odpovědět, ale vyrušil mě příchod onoho muže.
Nejnebezpečnější zkouška? Zajímalo by mne, co to bude..
"To teda bylo.." Dodala jsem k Akihirovo poznámce a pousmála se. Pak jsem odpověděla na jeho předchozí otázku. "Je mi 18 a tobě?" Zeptala jsem se a pak vstala, když jsem si všimla pokoje.

Co?...jo...ehm..16. Jsem tu asi nejmladší." Podíval jsem se směrem k tomu chlapovi."Určitě jsem tu nejmladší" a trochu jsem si povzdechl."No nic, já si valím odpočinout." Otočil jsem se na všechny."Tak teda dobrou." Nečekal jsem na Misaki a vydal jsem se do pokoje. Nechtělo se mi teď hledat sprchu nebo něco, stejnak jsem dneska nic nedělal. Došel jsem k jedné posteli, zeslekl se do spodního prádla a ihned zalehl. Zachvíli jsem usnul. Nevnímal jsem to jestli za mnou hned někdo šel a nebo došli až později, prostě jsem si lehl a nechal se unášet příjemným spánkem...

Následovala jsem jeho příkladu a ohlédla se na ostatních. Když nešli, tak jsem to neřešila a šla jsem také lehnout. Se zvláštní myšlenkou a divným pocitem ze zítřejšího dne, jsem usnula.

Zdál se mi zas jeden z těch podivných snů....Stál jsem u zdi a vyděšeným výrazem jsem se díval na muže, kteří drželi nějakou ženu a jejího ochránce...dva se přibližovali ke mně..."Co-co odemně chcete?! Já-já...nechte nás na pokoji!"...jeden z nich kývl hlavou a ti ostatní probodli zmítajícího se muže...stál jsem jak opařený a díval se na to jak z něj pomalu vyprchá život..."Je to jednoduché synáčku. Potřebujeme tě. Potřebujeme tvé tělo."..."Nechte ho na pokoji vy zvířata!"...zařvala ta žena..."Umlčte ji, ať dá teď pokoj!"...přiběhli další dva a pořádně ji chytili a zacpali pusu..."Nechte ji! Mamiiii! Proč zrovna mě!"..."O svou mámu se nestarej, zatím se jí nic nestane, pokud budeš spolupracovat. Máš unikátní tělo Akihiro. Tato schopnost se ve vaší rodině objevuje jen málokdy. Proto tě chceme!"...najednou se z někama přivalila voda a smetla ty lidi, co drželi onu ženu..."Akihiro utíkej!!"...začala se všude ohánět rukama a voda ji poslouchala...já jsem se jen rozutíkal pryč od nich...pryč od všeho...
Prudce jsem se probudil celý zpocený. Co to zas bylo...proč pořád říkají moje jméno... Posadil jsem se na postel a rozhlédl se kolem sebe, všichni ještě spali. Na chvíli jsem se zabral do svých myšlenek.

Pomalu jsem se oblékl. Bylo ještě brzo a já nechtěl nikoho budit nebo to tu teď někde prolízat. Vyšel jsem z pokoje přímo do místnosti, kde jsme se včera sešli. Došel jsem až k oknu a vylezl si na něj. Posadil jsem se na kraj. Díval jsem se na mraky, které se táhli oblohou a na zem, hluboku podemnou. Byla to nádhera. Z dlouhé chvíle jsem se začal hrát z rukou. Musím něco vyzkoušet... Zase jsem ji proměnil a pomalu jsem z ní nechal vytéct trochu vody. Tu jsem následně pak zkoušel měnit na různá zvířata. Měl jsem v úmyslu zjisti jestli i já se dokážu měnit, což jsem si myslel, že jo, ale ještě na to nejsem dost dobrý. Potom mě napadla jedna věc, ale tu nechám radši na později. Dál jsem si hrál.

Celou dobu jsem jen seděl na místě a pohledem sledoval ostatní.
Vypadá to, že tu budu nejstarší... Opět.
Přijdou mi ještě nevyspělí... Jak se starají o ostatní schopnosti.
Smějí se a užívají si, i když ví, co je tady čeká... Možná je to
moje mínus, že jsem takový morous... Sám už ani nevím, co to zábava
je. Lehce jsem se pousmál a poté přišel starší pán.
Sdělil nám, co považoval za podstatné a poté zase odešel.
Odešel jsem společně s ostatníma do pokoje a pomalu usnul.
-----------------------------------------------------------
Ráno jsem se probudil a chvíli jen tak seděl na posteli a uvažoval
jsem, zda jsem udělal správnou volbu.
Přitom jsem nic nevěděl, všichni jen mleli o nějaké hrozbě, ale co to
bylo, to už nikdo neřekl, budu se muset doptat...
Poté jsem se oblékl a šel do místnosti, kde jsem prvně přišel.
Opět tam seděl chlapec, který tam seděl i včera, když jsem přišel.
Přešel jsem k oknu, kývnul mu na pozdrav a vyhlížel z okna s rukama
v kapse.

Kývl jsem na něj taky hlavou na pozdrav a dál jen tak seděl. Až po chvíli jsem se na něj zase otočil."Někdy si říkám, že život je strašná svi.a. Někoho poznáte a hned se s ním musíte rozloučit." Povzdechl jsem si."Já vím, že pro vás jsem jenom asi malý děcko, ale už moc dobře vím, co je to bolest a utrpení. Tím, že se třeba bavím nebo něco, chci jen zahnat to, co mě trápí uvnitř." Nevěděl jsem ani proč mu to říkám. Připadal mi takový...nevím jak to popsat...cítil jsem, že mě chápe, proto jsem to řekl.

Jen jsem se dále díval z okna.
"Nedělej ukvapené závěry..."
Chvíli jsem mlčel.
"Největším nepřítelem člověka je
samota. Sami se rodíme, sami také
umíráme. Největším paradoxem je, že
se ze všech sil snažíme s tímto pocitem
bojovat a zaplnit ho... Místo toho, abychom
jej přijali..."

"Hm...si moudrý člověk. Samotu znám moc dobře." Podíval jsem se na nůž od Lady Say...teda...Bettany a teď i mámy."Člověka to trápí víc, když konečně někoho najde s kým je šťastný, a který ho nezavrhuje jako ostatní, ale pak ho zase musí opustit nebo opustí on jeho." Zas se mi do hlavy vloudila vzpomínka na Yuuki.

Letmo jsem se pousmál.
"Pak ti moh nabídnout jedinou útěchu...
Jsi tady, aby jsi tyto lidi ochránil, pokud je máš
rád, pokud jsou ti drazí. Proto jsem tady já."

Trochu jsem se pousmál."Ano...jsem tady abych je ochránil. Dělám to pro ně, aby mohli být šťastní. Nevím jestli se někdo z nás někdy vrátí, ale doufám, že je ještě někdy uvidím a budu se s nima těšit z života beze strachu a bolesti." Podíval jsem se do nebe."A kdybych proto měl umřít, aby aspoň oni ten pocit zažili, tak to udělám. Byvál jsem sám a i teď jsem, ale předtím to byla samota bez účelu a snů. Tady můžu aspoň něco dokázat." Pak jsem se znovu podílval na něj."A ještě k tomu, nikdo z nás nebude úplně sám."

"To se uvidí až po dnešní noci, jestli tady vůbec
někdo zbyde." Trochu jsem se zasmál.
Zažil si toho víc, než jsem si myslel. Tenhle
kluk ví, co jsou to hodnoty a jde za nimi.
Impozantní, uvidíme jak na tom budou ostatní...

Zasmál jsem se taky."No...uvidíme. Ale strach z toho nemám, co se má stát, stane se a nikdo z nás s tím nic nenadělá. Můžeme jen čekat a doufat, že jsme dostatečně dobří a odhodlaní na to, abychom to zvládli." Ví o životě hodně. Určitě si toho mnoho prožil a né vše bylo to dobré. Jsem rád, že je tu někdo takový jako on a určitě kdyby došlo na zvolení si kapitána týmu, hlasoval bych pro něj.

"Jmenuji se Shigeru... Shigeru Takahashi."
Otočil jsem se a zadíval se mu do očí.
"Mám jenom jeden dotaz, proč jsme tady?
Bylo mi rečeno jen to, co jsem před chvílí řekl,
ale co se doopravdy děje? Včera jsem tady
byl prvně, nebyl jsem zde spolu s Vůdcem
své země..." Vysvětlil jsem.

"Akihiro...Akihiro Kazuki." Jako on jsem se mu pořádně zadíval do očí.
"Ehm...jsem tu asi jediný, kdo tu byl z vůdcem." Na chvíli jsem z tichnul."Je to tak, že svět začínají ohrožovat démoni, kteří unikají z podsvětí a zapečeťují se do lidí. Z každé oblasti byl vybrán jeden nejlepší bojovník, který z ostatníma bude tvořit elitní tým, i když já si nepřipadám jako ten nejlepší. No a když mi s tím něco neuděláme tak nastane apocalypsa. Budou nás tu cvičit, ale zdá se, že to nebdue jen tak. Prvně nás nechají asi podstoupit nějakou zkoušku. Vůbec na nás není kladen žádný tlak...hehe." Znova jsem se trochu usmál.

( na chvíli mě vypadl internet )

"Hmm... Pak je situace horší než jsem předpokládal.
Sám jsem jednoho démona porazil, i když to asi nebyl čístý démon,
spíše polodémon a porazil jsem jej s ještě někým... Málem nás oba zabil.
Jak jsem si myslel, něco se začalo dít. V Nishi no Gawa se jeden objevil, tím jsem
si jist a poté..." Vybavil se mi ten démon, který porazil peina a Kazumu, navíc
jsem s nim poté ještě sám mluvil a vůbec mi to nedošlo...
"A poté ten v Kitagawě... A já s ním mluvil a nedocvaklo mi to. Bože já jsem idiot..."

"Nejsi...prostě ti to akorát v tu chvíli nedošlo." Vzpomněl jsem si na to, co říkala Bettany o tom, co se mi stalo. Že bych opravdu měl v sobě něco podobného..."Ehm...poznal by si někoho podobného znovu, i když by na první pohled vypadal normálně?" Zeptal jsem se trochu nejistě.

Trochu jsem se zamračil.
"Co tím myslíš? Podobného?
Dalšího démona?"

No...ehm...jo, myslím démona." Z těžka jsem polknul. Jinak si to už nedokážu vysvětlit a podle toho, co jsem se dozvěděl...

"S největší pravděpodobností... Ne.
Když uvážím, že jsem ho měl před očima
a nenapadlo mě to. Ale předpokládám, že
kvůli tomu jsme tady."
Odvětil jsem a trochu si odkašlal.

Ze srdce mi spadl velký kámen."Aha...díky." Jsme tu kvuli hrozbě, kterou démoni představují a kdyby...musím se toho staříka na něco zeptat... Znovu jsem se podíval z okna.

Probudila jsem se a posadila se na postel. Zabloudila jsem pohledem k hodinám. Tak pozdě..
Vstala jsem a pořád už od včerejšího večera, co jsem sem vešla, mě svíral zvláštní pocit. Pocit toho, že tady nemám být. Ti nejsilnější.. Nepřipadala jsem si tak, vůbec. S vůdcem jsem se setkala jen pár krát a věděla jsem, že tady teď není. V hlavě mi neustále kolovala slova onoho muže, který sem včera přišel. Potřebovala jsem čas si to všechno srovnat v hlavě, ale právě ten čas mi tak scházel.
Povzdechla jsem si a pomalu vešla do místnosti, do které jsem včera vkročila poprvé. Všimla jsem si Akihira a dalšího, kterého jsem- počkat, znala jsem ho, ale ne jménem. Byl to ten, co se mě tenkrát ptal na ty démony. Pozoruhodná shoda náhod..
Pousmála jsem se a pozdravila je oba kývnutím. Pak jsem si sedla na nějaké volné místo.

( Jedu do kina a vrátím se tak o půl 9 nebo v 9 ... kdyby něco tk normálně hrajte já ten čas doženu )

Podíval jsem se na dívku a kývnul.
Staří známí, vypadá na tu slečnu,
která mi řekla o tom útoku v Nishi no Gawa.
Zajímavé.
Šel jsem si sednout ke stolu a hrál jsem si
rukama.