Najvyššia Budova Hlavného Mesta

Ráno jsem se probudil docela pozdě a neměl chuť se s nikým bavit. Cítil jsem se poněkud nesvůj z cizího prostředí, z té nejistoty, z toho že nevím co se mnou bude. Celý den jsem si něco čmáral do bloku a měl co dělat, abych se nezbláznil. Nakonec jsem se byl trochu projít po budově. Většinu času jsem strávil zíráním z okna. Koutkem oka jsem zahlédl nějakého kluka sedícího u stolu.

( Jsem tu ....omlouvám se...trochu se to zpozdilo kvuli špatné rezervaci...)

Dál jsem seděl a díval se do nebe. Když přišla Misaki, jen jsem jí kývnutím odpověděl. Nevěděl jsem, jak dlouho tam sedím, ale vůbec mi to nevadilo. Prostě jsem celé hodiny sedělů a sledoval mraky. Bylo to příjemné a vůbec mě to neomrzelo.

Tentokrát som sa dostavil už definitívne.
"Dúfam, že ste dali na moju radu a celý tento deň aj so včerajšou nocou využili na odpočinok."

Zvědavě jsem otočil pohled k tomu starému muži. No, je pravda že jsem odpočíval. Ale... proč? Co se jako bude dít?

Když došel ten stařík, teprve jsem otrhl oči od oblohy a zadíval se na něj. Pokývl jsem hlavou na pozdrav a čekal, co se bude dít...

"Odpočívat po vašem poněkud skromném sdělení,
je podlé mého názoru nemožné, ale snaha byla."
Kouknul jsem se na staříka.

Trochu jsem se zamyslel."No, že je vůdce docela silný a dokázal by nás všechny smést, jak nic." Moc jsem o těch úrovní nevěděl, ale tohle myslím nebylo špatné.

Trochu jsem se zamyslel.
Proč to chce vědět? Že by něco plánoval?
Ale to je jedno, nějak mu to zaobalím, ať to ze
mě netahá.
Sklonil jsem hlavu a studoval stůl.
"Tvrdohlavý paličák, přesvědčený o své pravdě,
schopný srovnat vesnici se zemí..."

Krátce jsem se zamyslel. Co já o tom vlastně vím? Jsem tu skoro omylem.
"V tomhle bych souhlasil tady s Akihirem. Můžu říct, že náš vůdce vypadá opravdu silně, a to jsem určitě zdaleka neviděl všechno co dokáže. Nedovedu si představit, jak bych bojoval proti někomu s takovými schopnostmi." pravil jsem a vzpomínal na to, jak jednoduše se dokázal vyhnout mým drakům, se kterými jsem měl hodně starostí.

Všimla jsem si muže ze včerejška a zdvihla hlavu. Upřela jsem na něj pohled, který jsem celou dobu upírala do země. Při jeho zmíňce o odpočívání jsem se ušklíbla. Pokud se civění do země počítá...
Jeho otázku jsme dlouhou dobu v hlavě zvažovala.
Co všechno jsem věděla o.. O úrovni C-rank? No moc toho není.
Opustila jsem své úvahy a zformulovala odpověď.
"Myslím, že osoba s touto vysokou úrovní je považována za jednoho z nejsilnějších ze světa, co se schopností týče. Dále už nevím, jen předpokládám, že s touto úrovní se schopnosti pilují na výbornou nebo už jsou výborné. Ale víc si bohužel už netroufnu ani odhadovat, nikdy jsem po tom moc nepátrala.." Dokončila jsem svůj proslov a čekala, jestli mé domněnky byly vůbec správné.

"Zle, zle, zle a zle!"
Začal som s výkladom.
"Pre nás vo veľvyslanectve je C-rank iba úbohý priemer, ktorý je možné dosiahnuť behom nášho 24 hodinového tréningu. Presne tak, z váš všetkých sa do zajtra stane C-rank a ak sa vám podarí dokončiť misiu, po návrate do miest budete pravdepodobne silnejší, než samotní vodcovia."
S úsmevom na tvári som ešte dodal.
"Ako vidíte, práca pre veľvyslanectvo má aj svoje výhody."

Málem jsem vypdal z okna, když jsem to slyšel. Radši jsem se rychle přetočil dovnitř."To si děláte....jak? Co?...Já tomu nerozumím." Rezignoval jsem. Průměr? Co to má být...vždyť jsou tak silní... Byl jsem úplně mimo a čekal, jak to bude pokračovat.

"Hmm... Už jste to někdy dělali?
S velkou mocí přichází povinnosti a zodpovědnost.
My jsme skoro ještě děti, jak si můžete být jisti, že
nás to nezničí v tom horším případě nezabije...
A pokud ano, jste ochotni obětovat životy?"
Vylezlo ze mě, jelikož tohle se mi zdálo poněkud
ukvapené.

Poněkud mi začalo cukat v oku. Takže... průměr? Nechtěl bych tedy vidět ten nadprůměr. To by nás snad sundal i mrknutím oka. Takže 24 hodin a budeme C-rank? Přežijeme to vůbec? Bože, jak jsem se do tohohle přimotal? Ještě dva týdny zpátky jsem si žil klidný život, kreslil si zvířata a různé kreatury do bloku, aniž bych se bál, že mě sežerou a teď... No bude to zajímavé...

Tak to pěkně děkuju...hned jsem klidnější." Nahodil jsem takový uražený výraz, ale ten hned zmizel. No tak se uklidni...neřeš to...co se stane, stane se... Trochu jsem si poposedl, abych měl větší pohodlý a poslouchal dál...

"Ach, tak to je velmi uklidňující." mile jsem se usmál a sám jsem nevěděl, jestli to byl sarkasmus, nebo ne. Když zemřu po pěti minutách, je jasné že na to nemám. Není se tedy čeho bát.

Při jeho slovech jsem na něj upřímně zírala s otevřenou pusou. Pak jsem, ale sklapla, protože to bylo krajně nevhodné a pokoušela se strávit dané informace. Pouhý průměr? Silnější než vůdci? Co to ksakru.. Já věděla, že jsem na špatném místě...
Tu myšlenku jsem hodila stranou a jen stále nevěřícně poslouchala. To zřejmě nebyl vtip.. Pomyslela jsem si po chvilce a porozhlédla se po ostatních. Tak to jsem namydlená. Ten detail mi nepřišel zrovna moc uklidňující.

"Takže, o čo teda pôjde? Vy všetci, ktorí ste tu, sa na 24 hodín s našou pomocou presuniete do podsvetia. Miesto, ktoré sme pre tréning zvolili, je viacmenej pokojné, takže sa nemusíte obávať o obrovský počet nepriateľov, aj keď..."
Zvyšok som si pre istotu len domyslel a nevypustil z úst.
"Každopádne, nech už je to s vami a vašimi vodcami akokoľvek, ja vám verím."

Trochu jsem vyvalil oči...
"Předpokládám, že naším úkolem je přežít..."
Pecka, podsvětí. Něco, o čem jsem slyšel jen
v povídačkách a já se tam podívám... Proč ne?
Něco mi říká, že jsem měl někomu odkázat
svůj dům...

Když jsem uslyšel slovo podsvětí, trochu se mi udělalo špatně. To neeee... s tama pochází démoni...já...co když se tam se mnou něco stane?... Už jsem nemohl dál čekat."Pane? Můžu se na něco zeptat?" Nečekal jsem na odpověď."Jak poznáte, že je někdo démon nebo teda jestli má v sobě démona?"

Čím dál lepší. Co přijde dál? Nakonec nám nakecá, že v tom podsvětí jsou zabijácké mouchy nebo tak něco. Povzdechl jsem si a radši nic neříkal. Čím víc se budu vyptávat, tím to bude horší. Sladká nevědomost je někdy výhodou.

Podsvětí? Samé skvělé vyhlídky..
Ironicky jsem se nad tou myšlenkou ušklíbla a pak dál poslouchala. S mými schopnostmi to tam přežiju tak den.. Povzdechla jsem si a dál mlčky pozorovala ostatní. Všechny mé nevyřčené otázky již padly a nebo padnou ještě z jejich úst. Doufám..