Tréninkové prostory

"Výborně. Jsi dobrý. Teď vyzkoušíme něco jiného." Pomalu jsem se postavil a vzal si svou katanu.Mávl jsem rukou a kolem Hiraka se začal tvořit kruh z mých vodních klonů. Všichni začali mluvit naráz."Soustřeď se a rozeznej, který je z nás pravý. Jen jeden má v sobě démona a ty ho musíš vycítit dřív, než uběhne 20 sekund a tebe uzavře voda, která tě rozdrtí. Možná to je drsný, ale šetřit tě nehodláme. Všichni jsme se naráz usmáli a natáhli ruky a začali odpočítávat.

nemohl jsem je rozeznat ale po té mě napadlo zavřít oči, učinil jsem tak a najednou jsem viděl toho pravého a natáhl jsem k němu ruku

"Výborně. Si velmi dobrý. Zdá se, že se tvá schopnost velmi rozvíjí. Bohužel soupeři nebudou jen stát a nebo tě šetřit. Jako lovec duší, který využívá k boji katanu musí předpovídat každičký pohyb a nebo i to, co udělá, aby dokázal se mu ubránit a zároveň ho porazit. Co uděláš, když se stane toto?" Vůbec jsem se nepohnul a jen se díval na něj.

Na levo od mě prudce vybuchl voda a poničila kraje řeky. Výbuch byl velký a silný. Kapky vody dopadli až k nám. Stál jsem se díval na Hiraka."Nic jsem neudělal. Kdyby se něco takového stalo, jak by si se tomu vyhnul, když by si ani nezaregistroval, že útočí?" Pomalu jsem se otočil a šel směrem k řece."Nejlepší trénink je praxe."

Úžasné..
Pomyslela jsem si při pohledu na onen trénink, na nepatrné či větší pokroky. Na útoky, na soustředěnost, výrazy ve tvářích. To vše jsem ve tmě viděla jen matně, ale stejně to vypadalo opravdu úžasně.
Já bych ho to takhle nedokázala naučit. Je dobře, že je tady Akihiro. Jsi holt moc měkká Misaki..
Ušklíbla jsem se a zaklonila hlavu dozadu pozorujíc oblohu nad sebou.

nechápavě jsem jej sledoval

přikývl jsem a šel jsem za ním

Zastavil jsem se kousek od řeky a otočil se na Hiraka."Jdi do prostřed řeky a tam se postav a bedlivě mě pozoruj. I trocha vody může ublížit."

přikývl jsem a šel jsem doprostřed řeky

Zadíval jsem se mu přímo do očí. Najednou mu pod nohama vybuchla voda, ale o hodně méně, něž předtím. Odhodilo ho to trochu dál a dopadl na hladinu, ale nepotopil se."Stále se mi dívej do očí a snaž se vcítit do mě a do mých myšlenek. Buď mnou." Znovu jsem se připravil a čekal na něho.

díval jsem se na ně a opravdu velmi jsem se soustředil

Pod Hirakem nastal výbuch, ale tentokrát o něco větší. Trochu odskočil, ale stejnak ho to pak shodilo."Zkusíme to ještě jednou, ale už to bylo lepší. Tentokrát použiji výbuch jako předtím. Dávej bacha. Síla toho tě můře klidně rozdrtit jak nic, ale jinak to nejde. Soupeř se s tebou taky mazlit nebude." Znovu jsem se připravil.

přikývl jsem a ten výbuh který jsem viděl ve mě vyvolával jisté emoce... soustředěně jsem se mu díval do očí, na konec kolem mého těla začala proudit opět fialová aura, přes oči jsem mu viděl až do nitra ve kterém měl svého démona a ten začal řvát

Cítil jsem bolest na hrudi, ale absolutně ji ignoroval. Zaútočil jsem plnou silou.

Výbuch pokryl celou řeku. Pak jsem ucítil, ale hroznou bolest a padl na kolene. Démon se vztekal a řval celou svou silou. Ruka mě začala strašně bolet a mě z pusy začala proude vytékat krev. Mizuchi má neuvěřitelnou sílu a zdá se, že Hiraku taky...vůbec se mu to nelíbý... Mihlo se mi hlavou..."Zabiji ho!!!!Pozabijím všechny!!!!!...

stál jsem na pevnině a sledoval jsem jej, po té se mi udělal mdlo a skácel jsem se k zemi

Sledovala jsem to zaraženě a okamžitě se vyhoupla na nohy. Doběhla jsem k nim, ignorovala fakt, že běžím po vodě. Nevěděla jsem ke komu dřív, no naštěstí od sebe nebyly daleko. Došla jsem k Hirakovi, jenž se tak skácel na zem.
"Hiraku? Haló, slyšíš mě?" Zkontrolovala jsem mu tep.
Byl v pořádku, zřejmě omdlel, ale, co se sakra..
Vstala jsem a došla ka Akihirovi.
"Jsi.. Jsi v pořádku? Můžeš mi aspoň ty vysvětlit, co se teďka tady stalo?!" Zeptala jsem se zmateně a těkala z jednoho na druhého.

Díval jsem se na Hiraka a doufal, že je v pořádku. Mezi vytékáním krve jsem se snažil Misaki odpovědět."Trochu...se...přepl. Využil....moc....energie...a...není...na...to... zvyklý. Mizuchi...ucítil...jeho...sílu...a...zdá...se...že...mu...to...ubližuje. Postarej...se...o...Hiraka...mě...stejně...teď...nepomůžeš." Nemohl jsem už skoro dýchat..."Všechny zabiji!!!!Nikdo nezůstane živý!!!Árghhhhrhhhhh!!!!!"
Ruka mě už strašně bolela a jeho plná síla mě drtila zevnitř.

Do háje, do háje do háje! Proč teď?! Proč já to sakra vůbec navrhovala?! Proč?!
Nevěděla jsem, co říct. Nejvíc mě drtil pocit, že nemůžu pro Akihira nic udělat. Ale vůbec nic.
Nevěděla jsem, jestli bych mu mohla dodat svou energii, abych ho posílila, ale bylo by to zřejmě zbytečné.
"J-Já.." Vykoktala jsem jen pár nesrozumitelných písmenek a vstala.
Krucinál! Kdo má mít na tohle nervy! Misaki jsi tak říkajíc.. V háji zeleném!
Došla jsem k Hirakovi. Poklepala jsem na pevninu a kolem Hirakova těla se zvedli kořeny, obmotali ho a já ho pomocí nich udržela ve vzduchu a nesla ho za mnou. Došla jsem zpátky k Ahikirovi.
"Přála bych si.. Abych ti mohla nějak pomoct.." Koukala jsem na to trošku vyděšeně. V očích se mi zračila bezradnost a bezmoc, kterou jsem z hloubi duše nesnášela.

Misaki...nic...se...nestalo. Není...to...tvoje...chyba...a...trénink...potřebuje. Musím...se...smířit...s...tím...že...to...bude...trochu...zlobit." Usmál jsem se, jak jen to šlo a znovu ze mě začala vytékat krev."On...se...uklidní. Odnes...Hiraka...domů...a...jestli...by...ti...to...nevadilo...dojdi...za...mnou." Opřel jsem se rukami o zem a sípavě dýchal, než to zase začalo..."Árghhhhh!!!Pusť mě ven!!!Všechno rozdrtím!!!"..."Tebe nikdy nenechám jít!"..."Gráááhhhhrhhh!!!"...

"Dobře, vrátím se sem. Co nejrychleji.." Pousmála jsem se a stiskla mu rameno. Pak jsem ruku stáhla a společně s Hirakovým tělem se rozeběhla pryč.
(Přesun)

Doběhla jsem zase zpátky sem a pozorovala situaci. Stále tam byl, stejně jako jsem ho tam nechala. Stoupla jsem si na vodu a rychleji k němu došla. Klekla jsem si až u něj.
"Jsem tu.." Broukla jsem s menším úsměvem na rtech, i když to moc dobře věděl, že tam jsem. "Kdyby se cokoliv dělo, řekni mi to.. Prosím.." Řekla jsem a pozorovala jeho obličej potřísněný krví.
Zachovej klid Misaki..

..."Proč se tak trápíš! Ničíš mě tím, že mě tu držíš! A ještě mě nutíš spolupracovat z lovcem duší! Zabijí mě to! Bolí to! Árghhhhrrr!!!"..."Aspoň víš jaké to je! Radši se budu trápit já, než všichni lidé! Jsi bestie, která si nezaslouží žít a myslí jen na smrt! Užij si tu bolest a klidně i chcípni!!!!"..."Grághrrrrr!!!"... Jeho energie jako by vybuchla a ta bolest už byla nesnesitelná. Musel jsem zařvat. Krev ze mě tekla strašně rychle a já cítil, že takovým tempem brzo vykrvácím. Jen ho drž...chvíli ještě vydržíš...nebuď slaboch...vše přináší oběti a toto není nic oproti tomu, co si zažil... "Áááárhhhrrrr!" Musel jsem to ze sebe vypustit. Pomalu jsem cítil, že se uklidňuje a vyčerpává. Bolest byla, ale stále hodně intenzivní. Podíval jsem se na Misaki a pokusil se o úsměv. Znovu jsem, ale musel zařvat.

Bylo to zvláštní, být tam a sledovat jeho utrpení. Ksakru.. Stiskla jsem ruce v pěst, i když mi jeho řev trhal uši. Hledět na přítele a nemoct mu pomoct, strašný pocit.
Letmo jsem se dotkla jeho ruky, jako kdybych snad tím dotykem k němu mohla vyslat mou pozitivní hřejivou energii.
"Zvládneš to.." Špitla jsem, ruku stáhla a čekala, co se bude dít dál.
Je to jen jeho boj, a ty to moc dobře víš.

Nechtěl jsem křičet, ale už toho bylo moc. Pomalu se zklidňoval, ale bolest neustupovala. Alespoň mě už přestala téct krev. Tep jsem měl rychlí a já se sípavě a rychle rozdýchával."Zítra můžeš začít s tréninkem ty. S pár věcmi ještě pomůžu, ale už se tu moc dlouho zdržovat nemůžu. Už je to dobrý." Třásl jsem se jak osika a skoro se jen tak rukama držel abych úplně nespadl do kaluže krve pod sebou."Byl bych rád, kdyby si ostatní touto příhodou nezatěžovala. Nejsem na tom tak zle a oni by se akorát strachovali." Usmál jsem se na Misaki, ale z mého tonu a obličeje šlo poznat, že ji něco tajím.

Přikývla jsem a bez dalších okolků ho podepřela a nadzvedla.
"A žádný takový, že dojdeš po svých a sám!" Usmála jsem se, i když mi do smíchu moc nebylo. Sledovala jsem podrobně jeho tvář.
"Kdyby tě cokoliv trápilo Akihiro, chci, aby jsi věděl, že mě se svěřit můžeš, s čímkoliv. Zůstane to u mě v naprosté tajnosti. Nemusíš všechno zvládat sám, od toho tu jsou přátelé, ne?" Pousmála jsem se a dál mu hleděla do tváře.