Najvyššia Budova Hlavného Mesta

Právě vytvořené zvíře mě trochu uchránilo před nejhorším, nicméně jsem se krásně proletěl přes celou místnost a dopadl na zadek. Chvíli jsem civěl jak puk, ale hned jsem se vzpamatoval. Vypadá to, že tímhle ji můžu krásně vytočit. A taky snadno přijít k úrazu.
"Pardon, tak ošklivá zase nejste." mile jsem se usmál a třel si naraženou část těla. Zatím jsem pořád seděl, ale mezitím jsem vytvořil cosi, co se hnalo směrem na ní.



Mezitím jsem se vyškrábal na nohy a čekal, jak na to zareaguje.

"Celým menom Ōwatatsumi. Meno som dostal podľa dračieho boha, ochráncu oceánov. Ona je Asuka. Po pravde, ak by som nemusel, ani by som ťa nezabil, ale čo narobíme."
"Moje obete majú povolené tikať mi. Je to nezvyk, keďže po dlhej dobe bojujem znova s človekom."
Zosielala som naňho i na jeho zvieratká z dostatočnej vzdialenosti svoje päste, vďaka čomu nebolo možné, aby sa ku mne ktokoľvek dostal. Bola to výhodná obrana i útok zároveň.

Asi jsem ji hodně naštval... Nikdy jsem to s ženskýma neuměl... Jakmile jsem si všiml, že výbuchy likvidují moje zvířata a zároveň se opovážlivě blíží, vytvořil jsem sovu, na kterou jsem naskočil a vznesl se do vzduchu. Z výšky jsem měl výhled na "menší" ohňostroj. Vypadalo to, jako kdyby někdo uspořádal diskotéku na minovém poli. Asi je načase zvýšit počet.



Smečka psů a vlků zaútočila ze všech možných úhlů a já pozoroval výsledek z výšky. Ubrání se všem?

"Teda, musím uznať, ten tréning z vás urobil silných protivníkov. Dovoľte mi však niečo povedať, my dvaja sme jediní z celého veľvyslanectva, ktorí C-rank dosiahli poctivou drinou ! V časoch, keď sme nastupovali, nebolo možné len tak si nakráčať do podsvetia, úbožiaci !"
Obrovský lúč z mojej ruky zachvátil celú miestnosť a zlikvidoval väčšinu jeho útokov, vrátane sovy, vďaka čomu sa opäť preletel. Napriek tomu sa ich ku mne pár stačilo dostať. Snažila som sa ich zlikvidovať holými rukami, no odniesla som si niekoľko ľahkých povrchových zranení.

"Já jsem Akihiro Kazuki, což to asi víš. Co se dá dělat. Nevím, co proti nám velvyslanectvo má, ale to je jedno. Už mě to vážně nebaví. Chovají se k tobě, jak ke vzduchu, nasazuješ za ně životy a pak tě nechají zabít. Jsem rád, že tu aspoň není Misaki. i když si myslím, že ti dva jsou na tom lépe, než mi. Povzdychl jsem si."Třeba ten Taisuke. Zbaběle uteče a nechá nás tam. Ale mě už je všechno jedno, jestli zemřu teď nebo za měsíc. Stejnak mě nakonec Mizuchi dostane a budu mít po ptákách."

Co to do p.... No než jsem dokončil myšlenku, zase jsem letěl. A to jsem si myslel, že na sově uhnu snáz. Dopadl jsem obličejem na zem ale rychle se zase zvedal, abych měl přehled o tom co dělá.
"Chápu že tě to štve, ale většinu z toho co jsem podstoupil, jsem si nevybral." vydechl jsem. Ano, Kazuma mě sem poslal, ano, souhlasil jsem s tím, ale tohle šílenství okolo... to ne. To není můj styl. Kdybych to byl býval věděl... Ani jsem se nedotkl štětce, stačilo mi pomyslet na inkoust, který se roprskal okolo ní. Pár pořádných louží v její blízkosti zůstalo, a zformovaly se z nich jakési silné provazy, které ji spoutávaly.

"Možno ťa sklamem, ale rozkazy sme nedostali z veľvyslanectva. To sme opustili už pred 3 rokmi."
Vedel som, že toho veľa nakecať nemôžem, tak som si iba podoprel rukami hlavu a pozoroval súboj.
"Heh, ty musíš byť asi poriadne na hlavu, čo ? Ak si si nevšimol, útočím na diaľku ! Spútaním ma nezastavíš."
Iba niekoľko centimetrov od Hatoshiho odniekaľ vyrašil svetelný lúč. Tento však nemizol, ostával na mieste. Vyzeralo to ako sek do časopriestoru.
"Pochopil si už konečne moju techniku, alebo ťa rozbolel ten tvoj maličký mozoček ?!"

"Copak může tohle ženská pochopit? Vaše logické myšlení není nijak závratné, co si budeme nalhávat." opáčil jsem drze a provazy se začaly utahovat ještě víc. Jeden se jí ovinul kolem krku a začal ji škrtit. Mezitím jsem vytvořil inkoustového draka, kterého jsem však nechával u sebe. Nevěděl jsem totiž co má znamenat ten paprsek. Byl tedy k dispozici pro mou obranu i případný útok.

"No super. To je jedno." Pak jsem se trochu zamračil nad větou jeho sestry."Fakt nevím, co po nás každý chce. Svou schopnost jsem objevil před dvouma měsícama a bojovník jsem necelý měsíc. Kdybych měl víc času, taky by to bylo lepší. Vůbec mě to netěší, co se tady stalo, ale neustále musím se svým démonem bojovat a sebemenší chybička by mě mohla zabít a on by mě ovládl. Už to, že jsem ho udržel potom, co jsem pohltil toho démona si myslím, že je dobrý. Já vím, že jste asi tvrdě dřeli, ale pohltit ho nebylo vůbec snadný a málem mě to zabilo. Dál jsem se už vypracoval sám. Teď mám od toho dračího démona chvíli pokoj, ale není to na furt. Vážně nevím, co by ještě chtěli. Tvou sestru to asi štve, ale nebyla to procházka růžovím sadem." Nechtěl jsem z nás dělat nějakou extra třídu, ale vážně mě to už štvalo. Myslí si, že když někdo stráví 24 hodin v podsvětí , tak je hned silný a že to nic není....bojovali jsme o život a naučit se ovládat novou silu v tak krátkém čase není vůbec snadný....kdyby někdo mi tu sílu chtěl odebrat, vůbec by mě to neštvalo...nejsme žádní ubožáci...

"Len počkaj, tebe zaklapne papuľa !"
Lúče sa objavili na miestach, kde ma škrtili jeho púta. Tie okamžite zmizli v dimenzii do nenávratna.
"Tam ta da dám ! A teraz ty !"
Pohybovala som rukami a tvorila ďalšie seknutia v priestore s úmyslom zasiahnuť Hatoshiho. Bolo jasné, že keby sa mi to podarilo, prišiel by okamžite o život.
"Je jedno, ako tvrdo ste pracovali. Máme dlhoročné skúsenosti a navyše výhodu. Ja so svojim ľadom nebudem mať s tvojou vodou problémy a to platí aj pre neho. Asuko má o čosi slabšiu energiu ako jej súper, ale jej útoky sú precízne a presné. K nej by viac pasoval plošný útočník ako ja, alebo ty. Tvoj kamarát však takto nedostane šancu uspieť."

Ale ona tu pusu nezavře ani když jsem ji přiškrtil. No typická ženská. Jakmile jsem viděl, že se na mě řítí její útoky, vyzkoušel jsem novou techniku, kterou jsem se celý týden učil. Během pár vteřin jsem se ztratil neznámo kam, i když bylo jasné, že někde v místnosti být musím.



Na druhou stranu tu zůstal můj drak, který se tentokrát hnal do útoku a vychrlil další pořádnou dávku inkoustu.

Podíval jsem se na něj."Ano já vím, taky jsem si uvědomil svou nevýhodu. Ale bez boje se nevzdám. Chtěl jsem jen říct, že nejsme takový ubožáci, za který nás považujete. Jsem blbý sirotek, který v životě nic nedokázal. Pak jsem se dostal jsem. Zjistil jsem, že mám v sobě jakéhosi démona, který byl nějakým původním členem Nanakuma. Díky ztrátě paměti nemám ponětí, kde se ve mě vzal. Nakonec začal sílit a postupně ovládá mou duši a já umírám, skvělé. To znamená, že mi to je už úplně šumák. Jediné, co mě asi bude mrzet, že jsem konečně někoho našel, kdo mě miluje a já jeho. Je to škoda, ale s tím jsem už dopředu počítal." Povzdechl jsem si."Život je jeden veliký kolotoč a my jsme přímo uprostřed toho všeho. Ale stejně by si mě neměl podceňovat." Usmál jsem se na něj.

Holými sukami som ho schytila za zuby a snažila sa mu zabrániť, aby mi ublížil. Nanešťastie som to nezvládla a drak mnou narazil do zeme.
"Asuko-chan !" postavil som sa zo svojho miesta s obavami v očiach. Boli však neopodstatnené.
Draka som roztrhla na dve polovice, vďaka čomu atrament minul svoj cieľ. Bola som zjavne udýchaná a mala som poranené rameno od nárazu.
"Ty jeden malý- ! Kde sa schovávaš, ha ?!"
Ja som sa upokojil a znovu venoval Kazukimu.
"Nepočúval som, hovoril si niečo ?"

"Ale nic...neřeš to. Ale, kdyby si poslouchal měl by si už pár informací, který by si mohl použít proti mě." Znovu jsem se usmál."Ale tu poslední větu ti zopakuju, neměl by si mě podceňovat a ona jeho taky ne." Kývl jsem směrem k Asuko.

Dokázala tak velkou obludu roztrhat na cucky? Neuvěřitelná. Inkoust ji opět začal spoutávat, tentokrát ho bylo ještě více díky drakovi. Já se mezitím tiše zhmotnil kousek za ní a pokusil se jí setnout hlavu.

"Keby som o tebe vedel všetko a ty o mne nič, súboj by za nič nestál."
Zaklonila som sa dozadu a prudko odrazila od zeme, aby zo mňa atrament zliezol.
Vyskočila som na nohy a nechala Hatoshiho zažiť moju päsť zblízka.
"Uži si toto, cukríček !"
"Tak toto tvoj kamarát p*sral. Kým útočí na diaľku, jej údery sú ešte ako tak znesiteľné, ale ako náhle sa priblíži... vyzerá to, že je koniec."

Podíval jsem se dopředu. Zvládneš to Saitone...věřím ti... "Ach jo...vím, že je silná, ale říkám ať ho nepodceňuješ." Pak jsem se zamyslel."Mám otázku...kdo to jsou původní členové Nanakuma a pak kdo je to Mizuchi." Podíval jsem se zase na něj.

Nečekal jsem, že o mě bude vědět. Počítal jsem s tím, že riskuju ale ne s tím, že mě doslova rozpáře. Projela mnou energie a já ucítil prudkou bolest. Dopadl jsem na zem a místo krve ze mě vytékala černá tekutina. Co to do pekla má být? Držel jsem se za břicho a snažil se nebýt tím příliš fascinovaný.
"Jak... jak jsi o tom věděla?"

Trochu jsem se zamračil po tom, co se stalo Saitovi. Do prdele... "Ano to je dobrý kompromis. " Postavil jsem se, když ho držela za hlavu. Měl jsem chuť něco udělat, ale prostě jsem nemohl...nebylo by to fér."Saitone! Ty ji dostaneš! Taková namyšlená nána, která vypadá jako by jí někdo protáhl šroťákem tě nedostane!"

Cítil jsem, že bolest pomalu ustupuje. Být z inkoustu má své výhody. Zničenou část těla si můžu téměř domalovat nazpět. Ale cítil jsem, že to vyčerpává úžasné množství energie. Pokud už se z toho nedostanu, vezmu ji alespoň s sebou.
"Možná toho budu litovat, ale..." najednou jsem tu nebyl, místo mě zbyla jen velká kaňka inkoustu. Mohlo se na první pohled zdát, že je po všem. Inkoust však sám od sebe vystřelil ze země a moji spoupeřku obklopil tak, že připomínal obrovskou černou bublinu, ve které se topila. Znovu jsem se horko těžko poskládal do pevného skupenství a naslepo bodl tanto do té černé kupole. Víc jsem nestihl, cítil jsem, že se jaksi rozpadám. Hučelo mi v uších a tam moje vzpomínky končily.

"Nee-chan !" zamrazil som bublinu a rozbil ju. Sestru som zobral na ruky.

Výborně... "To nebylo fér. Neříkali jste náhodou na život a na smrt? A pokud vím tvá sestra si v tom vyžívala." Došel jsem k Saitovi a vpustil do něj trochu své energie, aby se jeho tělo mohlo pořádně složit dohromady. Zdá se, že se naučil požívat inkoust podobně jako já vodu...sice není jako by z inkoustu, ale dokáže měnit poraněné části na inkoust...skvělý... Vzal jsem ho a pomalu odnesl do druhé místnosti a tam ho položil na postel. Nalil jsem mu do pusy trochu vody a tak ho s ní obalil. Tak jsem ho tam už nechal a šel zpátky k těm dvoum. "Vidíš? Tvá sestra byla moc sebevědomá a takhle to dopadlo. Nevím, jestli ji dokážeš už pomoct, ale já bych mohl. Změním tu poraněnou část na vodu a trochu ji obnovím. Nechci, aby si mě byl pak vděčný a nebojoval. Ten boj chci, ale ona nemusí zemřít."

Povzdychl jsem si."Rozchodí to. Dal jsem mu dost energie,a by se obnovil a trochu i té duševní, aby se zotavil. Vím, že to mě teď docela oslabilo, ale hlavní je, že to přežije." Usmál jsem se."Jak říkám, zemřu tak i tak a je mi jedno jestli dříve nebo později, ale bez boje se nevzdám."