Nemocnice v Hlavním městě

...

Cestou do bílé budovy jsem byl jen natolik při smyslech, abych se snažil zastavit Akihirovo krvácení. Co se týkalo zranění na končetinách, tam to šlo docela dobře, díky inkoustovým provazům. Ale věděl jsem, že vnitřní zranění budou mnohem horší. Když si ho konečně převzali lékaři, spolu se Shigeru, znatelně se mi ulevilo. Hnali se i k Misaki a bohužel i za mnou. Chtěl jsem je odbýt a zůstat sám. Nakonec mě však přece jen přesvědčili, abych se nechal ošetřit.

Ještě pořád není vyhráno. Je to moje chyba. Možná jsem se měl zachovat jinak. Riskoval jsem jako idiot...

Saiton mi zastavil trochu vnější krvácení, díky čemuž měl dal mnohem více času. Když si mě pak převzali lékaři, okamžitě se mnou zamířili na operační sál a nikoho tam nepustili.

Po delší době mě vyvezli ze sálu do jednoho pokoje, kde byli taky Saiton, Shigeru a Misaki. Nasadili mi kapačky a dýchycí zařízení. Byl jsem celý obvázaný a napojený na přístroje."Je teď v komatu. Měl velmi vážná zranění." Promluvila jedna ze sestřiček."Potřebuje klid. Dalších 48 hodin bude kritických a pak uvidíme. Není na tom zrovna nejlépe. Podívala se na mě."Teď se všichni pořádně prospěte. Potřebujete to jako sůl. Pomali vyšla z pokoje a hned za sebou zhasla. Místnost poteměla.

Probrala jsem se na jednom z lůžek. Včera jsem usnula přímo bleskově a dneska jsem jen matně rozeznávala, kde to vlastně jsem. Posadila jsem se a hned na to se mi vybavili události včerejšího dne.
Já zraněná nebyla, jediné, co jsem měla byla tak akorát sem tam nějaká náplast na tváři. Pohledem jsem zabloudila k ostatním, kteří ještě tvrdě spali.
Akihiro na sobě měl tunu obvazů, v obličeji byl bledý, ale jinak byli všichni nebo aspoň vypadali v pořádku. Nechtěla jsem je vzbudit, tak jsem potichu vstala. Opatrně jsem došla k oknu a opřela se o parapet. V hlavě mi kolovala slova toho muže ze včerejška. Nepleťte se nám do cesty..
Povzdechla jsem si a stiaskla ruce v pěst.
Byla jsem k ničemu. Ta bezmoc kterou jsem včera cítila už nikdy nechci zažít, vědět, že tvůj život závisí na rozhodnutí někoho jiného..
Mlčky jsem pozorovala dění z okna venku před nemocnicí a snažila se už na nic nemyslet..

Pomalu jsem začal otvírat oči.
Vůbec se mi nechtělo vstávat a ještě několikrát jsem se
převalili, než jsme otevřel oči úplně. Zaostřoval jsem a
najednou jsem viděl, že jsem v nemocnici a já ležím na lůžku.
Vyletěl jsem z postele, ač mě ještě bolely svaly a trochu doznívala
bolest hlavy.
Viděl jsem před sebou někoho v obvazech, pravděpodobne Akihiro.
Hodil jsem na sebe oblečení a vystřelil ven, tam jsem uviděl Misaki.
"Co tu děláme? Co se stalo?! Pamatuju si, že tam někdo přišel a víc nic...
A kde je Taisuke?"

Zranění nebyla jediná příčina komatu. Něco uvnitř mě se dělo. Něco, co v brzké době rozhodne o mém životě.... Stál jsem vysoko nad zemí na vršku jedné hory. Kolem mě všude plulo plno mraků. Naproti mě na druhém vršku se vznášel modrobilý drak z černými ostny..."Víš, že mě nikdy neporazíš. Já jsem Mizuchi, původní člen Nanakuma a tohle je tvůj konec!"..."Bez boje se nevzdám! Ještě uvidíš, co dokážu!"..."Jsi tak pošetilý. Za tvou bláhovost, že si mi předal část energie toho démona, teď zaplatíš! Zemřřřříííííííííííííííííííí!"..... VYpustil svou energii do vzduchu.

Ta se sformovala do velikého draka a zaútočila na mě. Já udělal přesně to samý. Vypustil jsem svou energii a nastavil jsem ji jako štít před tou jeho. Zastavilo se to.

Vypustil jsem ji přímo proto němu. Naše energie se střetli a začali se přetlačovat.

..."Nikdy nevyhraješ!".... Zařval a přidal na síle. Pomalu mě začal tlačit dozadu. Jeho energie sílila a moje slábla. Všechno se projevovalo i na těle. Teplota se mi zvýšila na 42 stupňů a já přestával být stabilizovaný.

Přetočila jsem pohled od okna na příchozího.
"Tak vidím, už jsi se taky probral.." Dodala jsem tišeji.
"Jak se cítíš?" Zeptala jsem se po chvilce a rovnala si v hlavě odpovědi na jeho otázky.
"Dobře, odpovím ti. Potom, co jsi omdlel se Akihirův stav začal zhoršovat, chtěli jsme odletět, ale objevil se tam ten neznámý muž. Jeho síla je obrovská, ale nebyl to démon pravděpodobně. Ovládal zvláštní schopnost, něčím.. Něčím temným mě spoutal a nemohli jsme uniknout, ovšem nakonec mě pustil. Něco si testoval. Nebyl to nepřítel.. Zatím" Hořce jsem se nad tím posledním slovem ušklíbla.
"Říkal, že se jim nemáme plést do cesty při ničení démonů. Protože když to uděláme, můžeme přijít k úhoně.." Stručně jsem mu zopakovala, co říkal. Nebyla to hezké vzpomínka.
"Taisuke? Taisuke je pravděpodobně mrtvý, nevím, co se stalo. Najednou, zničehonic.. Slehla se po něm zem" Dokončila jsem a zmlkla.
Nechala jsem ho ty informace vstřebat a vrátila se ke své posteli, když jsem si všimla něčeho zvláštního.
"Akihiro?" Přešla jsem k němu a odhrnula mu vlasy z čela, na které jsem přiložila ruku. Zamračila jsem se. Je vařící, má teplotu..
"Shigeru zavolej sestřičky, rychle, tohle se mi nelíbí.." Houkla jsem na Shigera.

Chvíli jsem ani nemrkal a v hlavě se mi prohnaly šílené myšlenky.
"Pak to znamená jediné..." Nedokončil jsem větu a snažil se v hlavě
uspořádat si myšlenky, jelikož se toho stalo tolik.
Jediný, kdo má nyní přístup k zapečetění démonů jsem já,
díky tomu USB, co mi Taisuke dal...
Poté jsem se podíval na Akihira a kývnul jsem na Misaki.
Zavolal jsem sestřičky a ty kolem nějak začaly pohazovat led v
sáčcích, aby mu srazily teplotu.
"Jeho stav nijak neovlivníme, podle mého názoru bojuje sám se sebou.
Pokud vněm už část démona byla, pohlcením démona ji jen vyburcoval,
tohle je jeho boj, jediné co nám zbývá je čekat... A doufat."
Chvíli jsem mlčel.
"Uvažoval jsem, že bych mu pomohl, jako při souboji, ale nyní je to jiné.
Předtím to byli 2 soupeři ve 2 tělech, nyní jsou to 2 soupeři v jednom...
Obávám se, že kdybych mu pomohl svou silou, taktéž bych mohl posílit
i démona v něm a nic bych tím neulehčil v tom horším případě, bych
posílil démona v něm. Bohužel pro něj nic udělat nemohu..."

Zastavil jsem se přesně na kraji skály, kde podemnou pak byla hluboká propast..."Slábneš a dlouho to už neudržíš. Říkal jsem ti, že mě nepřemůžeš...Jaahahahaha!"..."Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp!"... Napjal jsem všechny své síly, co jsem měl, a které jsem získal.

Moje energie se proměnila na obrovského sněžného tygra, který se střetl z drakem. Začal jsem ho přetlačovat zpátky až jsem se dostal na své původní místo. Nikdo z nás dvou se nechtěl vzdát. Byl to vyrovnaný souboj.

Energie se spojili a nastal gigantický silný výbuch. Pak už bylo jen bílo.
Venku kolem mě už lítaly sestřičky."Má zástavu srdce! Zavolejte doktora!" Přiběhl doktor."Musíme použít defibrilaci!" Přivezli přístroj."Nabýt na 240! Všichni ustupte!" Zatím uvnitř....Bílé světlo se rozplynulo a já zas stál na tom vrcholu a na proti mě Mizuchi..."Měl si veliké štěstí chlapečku. Příště už tě tak snadno vyváznout nenechám. Jsem teď silnější a postupně tě budu ovládat a zabíjet. Budeš to cítit a velmi bolestně. Nenechám tě odpočinout, vyspat nebo jen trochu uvolnit. Neustále budu vyčkávat na chvíle, kdy tvá vůle a mysl bude oslabená. Nenechám tě v klidu jedinou sekundu tvého nicotného života. Pamatuj se to, příjde čas, kdy se konečně navrátím do lidského světa a ty zemřeeeššššššš...." Hory se rozplynuli... "Znovu nabýt! Pomalu jsem se začal vracet do reality."Počkejte! Má tep. Ještě jednou ho pořádně zchlaďte a dejte mu nový kapačky. Sestřičky jen kývl a vše splnili. Pak hned odešli. Pomalu jsem otevřel oči."K-kde to j-jsem?"

(trochu větší obrázky, ale nějak menší jsem nenašel xD )

Konečne som sa dostal do izby, v ktorej sa nachádzala naša rozkošná štvorica.
"Vítajte. Obdržal som správu a odvtedy vás hľadám. Gratulujem k úspešnému zbaveniu sa prvého démona."

Jen jsem se na staříka podíval... Opravdu si uměl vybral chvíli.
"Není k čemu, Akihiro bojuje o život, Taisuke je pravděpodobně po smrti.
Já jsem rád že stojím, navíc se ukázal další "Kamarád", o kterém jsem nic
nevěděli..."
Rači jsem mlčel, nebo bych ho musel zadupat do země.

Bolelo mě celé tělo a vůbec jsem se nemohl hýbat. Jen jsem se díval kolem sebe a nechápal, kde jsem se tu vzal. Na příchod staříka jsem vůbec nereagoval.

Jen jsem nad Taisukeho ztrátou zavrtěl hlavou.
"Takže bude potřeba nám dát dalšího člověka, který je schopný
démony zapečetit..."

Konečně jsem začal reagovat."Není mrtvý. Viděl jsem tu jeho techniku. Sprostě a zbaběle utekl. Použil ji už předtím než jsem omdlel. Pokud říkáte, že jen tak zmizel, tak ji zase použil....ssssss....auu." Ucítil jsem příval bolesti. Asi musím chvíli ještě vydržet než budu moct normálně mluvit...

Zamračil jsem se.
"Je zase něco o čem nevíme?"

"Nepovažoval som za dôležité o tom hovoriť, ale budiš. Viete si predstaviť, aká mohla byť situácia po vojne v podsvetí? Navyše, nemožno ani hovoriť o konci vojny, šlo viacmenej iba o pauzu. Na počesť Saruwatariho a nadviazanie kontaktu s ľuďmi vznikol turnaj v bojovom umení Seishinu, pre tých, ktorí stále nevedia, o čo ide, myslia sa tým všetky vaše schopnosti. Jeho výherca získa energiu na úrovni A-ranku a rovnako tak možnosť cestovať medzi svetmi. Prebehol zatiaľ iba prvý ročník, ktorého víťazom sa stal istý muž, Hayabusa."
"Bol to práve on, ktorý do tohoto sveta dostal toho, s kým ste sa včera stretli. Hyakki Yako, jeho pravá ruka a zároveň najnebezpečnejší medzisvetový zločinec a vrah, ktorý už pohltil vyše 100 rozličných démonov. Hovorí sa, že tá hmla, ktorú používa, sú v skutočnosti pozostatky tých pohltených."
Povzdychol som si.
"Ja viem ako to znie, ale domnievam sa, že je to on, kto doposiaľ prepúšťal démonov do nášho sveta a teraz sa snažia ovládnuť aj ostatné techniky veľvyslanectva, preto obmieňam vašu úlohu. Za každú cenu od nich Taisukeho musíte zachrániť skôr, než dôjde k najhoršiemu. Poslali sme do každého mesta skupinku pečatiacich, ktorí budú dávať pozor na Nanakumu, o to sa momentálne nestarajte. Toto je dôležitejšie."

Pozorně jsem poslouchal, i když ta bolest, kterou jsem pociťoval docela zatemňovala moje myšlení."Jestli je pravda, co o jejich síle říkáte, jak je máme přemoct, abychom Taisukeho zachránili...ssssss...aaa..." Už zase. Chce toho po nás moct a já jsem v takovém stavu, že se ani nezvednu...

"Je jedno, akí sú silní, pečatiace techniky sa za deň nenaučí nikto. Preto vám dávam týždňové voľno. Bežte radšej pomôcť vašim mestám v prípade útoku Nanakumy, po týždni sa znova stretneme v najvyššej budove hlavného mesta, dovtedy by ste mali byť všetci fit."
Už som sa pomaly aj chcel vydať preč.
"Dopredu vám hovorím, neporazíte ich a obávam sa, že by ste neporazili ani jedného osobitne. Preto pôjde o taktiku a o rýchlosť, nikto od vás nežiada, aby ste ich premohli. Musíte pred nimi ubrániť náš svet aj keby ste všetci do jedného mali prísť o život, to je priorita moja i vaša. Pamätajte na to."

Rukou jsem sjel na kapsu a nahmatal USB.
Pokud je to takový démon, pokud bych se ho pokusil zapečetit, alespoň
bych odvrátil pozornost, možná ho i oslabil a ostatní by měli větší šanci.
Došel jsem k dědovi a špitl mu do ucha.
"Chci, abyste mě to naučil, Taisuke mi o té technice dal informace, pokud vím,
pečetění využívá především mentální energii a tu já ovládám dobře.
Pokud to budeme potřebovat a pochybuji, že Taisuke bude ve stavu, kdy toho
bude schopen, chci to umět a být na to připraven. Naučte mě to..."

Otočil som sa naspäť k nemu.
"Asi si mi nerozumel. Ako som povedal, pečatiace techniky sa nedá naučiť za deň. Trvá to roky, pri najmenšom mesiace."

"Ale tolik času my bohužel nemáme...
Takže budeme muset nějak zaimprovizovat ..."

Týden...budu rád, když se z toho dostanu za měsíc. Využil jsem moc energie na ten vodní útok a pak ještě pohlcoval...přehnal jsem to. "Doufám, že jsou všichni v pořádku Shigeru...tím myslím i tebe...auuu"