Nemocnice v Hlavním městě

Všechno jsem pečlivě poslouchala a nedalo by se říct, že bych z toho byla nadšená. Jen při vzpomínce na toho muže ze včerejška mi naběhla na zádech husí kůže.
Nakonec jsem rezignovala. Vrátit se do města, dobře..
"Ty informace si máme nechat pro sebe, že? Neinformovat vůdce, ani nic podobného.." Konstatovala jsem, možná i chtěla zformulovat otázku.

"To samozrejme viem."
Opäť som si zhlboka povzdychol.
"Taisuke bol jediný, kto sa tú techniku naučil za týždeň. Skontroluj, čo je na tom USB kľúči. Ak ti ho dal Taisuke, možno tam nájdeš aj nejaké rady od neho, viac ti pomôcť nedokážem."
Potom som sa ešte otočil na Misaki.
"Bude najlepšie si ich nechať pre seba. O démonoch ale mestá po návrate domov informujte, aby ste sa mohli včas pripraviť na útok."

Nikdo mi neodpověděl a tak jsem se rozhodl radši se na nic neptat. Na stolku vedle mě stála sklenice z vodou. Pomalu jsem zkoušel natáhnout ruku, abych s mohl napít, ale hned jak jsem ji trochu zvedl spadla dolů a ještě+ jsem se do ní bouchl."Auuu.....sakra." Jsem tak neschopný, že si ani vodu nepodám...

Rozbití sklenice mě dostalo z fantazírování a zamyšlení.
"Co-co? Jo je mi fajn, hlavně se starej o sebe."
Přešel jsem k druhé posteli, vzal sklenici, nalil do ní vodu a
podal ji Akihirovi.
"Takže se asi chvíli neuvidíme."
Podíval jsem se po ostatních.

Mlčky jsem naslouchal rozhovoru. Byl jsem rád že se můžu na chvíli vrátit domů. Odpočinout si od toho všeho, srovnat si myšlenky a být chvíli sám. Za nadlidský výkon považuju už jen vydržet ve stejné místnosti jako kolegové z týmu. Ten týden si budu dávat do kopy pocuchané nervy a pokusím se zesílit. Snad se to podaří...

"Děkuji...no...to je asi pravda. Stejnak budu rád, jestli se z té postele vůbec vyhrabu...auuu." Pomalu jsem se napil."Můžu se zeptat, co se tam pak stalo?" (Nemusíte to vypisovat, stačí, když napíšete, že jste mi to řekli )

Ja som v tom čase už bol mimo nemocnice.
Taisuke...
PRESUN

Otočila jsem se na Akihira a stručně mu řekla, co se všechno stalo, stejně jako předtím Shigerovi.
"Snad jsi to trochu pochopil.." Dodala jsem po chvilce s menším poloúsměvem.
"A jak se cítíš?" Zeptala jsem se a mezitím přemýšlela.
Musím zpátky do města co nejdřív, vyhledám vůdce, řeknu mu, aby posílil ochranu města a pak se ho zeptám na výcvik.. Nemůžu si dovolit dopadnout stejně, jako včera.. Bezmocně..
Ty myšlenky jsem opustila a podívala se na Saita.
"Saito. Arigato, že jsi.. Že jsi mě tam včera nenechal.." Řekla jsem, co mě tížilo na srdci.

Nevěřícně jsem se podíval na Misaki. Po tom všem mi děkuje?
"Misaki, to já děkuju. Hloupě jsem riskoval i když jakmile odrazil můj první útok, bylo mi jasné, že nikoho horšího jsme snad ještě nepotkali." sklopil jsem oči kamsi pod Akihirovu postel.
"Omlouvám se všem. Mohlo to dopadnout jinak..." pravil jsem a vytáhl svůj blok, abych se přichystal na odchod.

Ehm...díky...no a cítím se....hm....jako by mě přejel parní válec, pak mě někdo strčil do mlýnku na kávu, rozdrtil a pak uvařil. Jinak fajn." Pokusil jsem se o vtip a zároveň o úsměv, bohužel jsem se setkal z dost velkou bolestí."Ssssss...jauuuu...to nebyl dobrý nápad."

Ještě jednou budu mít zodpovědnost za něčí životy a zblázním se už natrvalo...
"Akihiro, přeju brzké uzdravení. Dej se prosím dokopy. Slib mi to. Shigeru, Misaki, děkuju vám oběma." smutně jsem se pousmál a nechal svou sovu vyletět z okna.
"Jestli už mi nikdo nic nemáte, pak půjdu varovat lidi ve svém městě. Za týden nashledanou."

Pousmála jsem se.
"I já vám děkuji. Vím, že teď moc optimisticky myslet nejde, ale žijeme, ne? Stále tu jsme. Takže těm dalším příště nakopeme.. Slabiny.." Pousmála jsem se, i když uvnitř jsem si tak jistá nebyla. Pak jsem se otočila na Saita.
"Udělal jsi, co bylo potřeba. To já se nechala lehkomyslně chytit. Bylo to těžké rozhodnutí, nevím, co bych dělala já, ale jak jsem již řekla. Všichni jsme tady.." Snažila jsem se nějak rozehnat tu tísnivou a dusou atmosféru, ale nějak se mi to nedařilo. Sama jsem byla dost mimo, ale měla bych se pěkně rychle vzpamatovat.
"Kluci, já vás už opustím. Musím za vůdcem.." Dodala jsem a pomalu se přesunula ke dveřím od pokoje.
"Tak, za týden se zase všichni sejdeme.. Uzdravte se a dávejte na sebe pozor.." Dodala jsem, vlastně jsem si za těch pár dnů k nim vytvořila jakési pouto přátelství.
Misaki, od kdy ty jsi takový optimista?
Tu myšlenku jsem opustila a pak vyšla ze dveří ven. "Mějte se.." Houkla jsem ještě a se zvláštním pocitem místo opustila.
(Přesun)

Jako tým jsme spolupracovali skvěle. Ale i tak se může hodně věcí pokazit... Povzdechl jsem si a vzlétl. Tak konečně zase domů. Jdeme se ukázat vůdci.
Přesun.

Podíval jsem se na Akihira.
"Koukej se dát dokupy, teď jsi z nás nejsilnější, takže tě budem v nouzi potřebovat.
To ti říkám jen tak v případě, že by jsi chtěl jen tak týden ležet.
A dávej si pozor na toho, kdo je uvnitř tebe. Bude tě chtít ovládnout... Už jsem to viděl.
Pokud bude cokoli v nepořádku, raději to hned řekni.
A teď mě omluv, taktéž už půjdu, čeká mě dlouhá cesta. Let ještě raději nebudu riskovat.
Tak se drž a dej se dokupy..." Mávnul jsem na něj a odešel z pokoje.
Přesun.

Ze všemi jsem se rozloučil a osamotněl. Musím se nějak dostat do vesnice... Věděl jsem, že to bude trvat dlouho, než se zotavím, proto jsem se rozhodl. Soustředil jsem se na na vodu ve sklenici. Vytvořil jsem malého ptáčka. Do něj sem vsunul vzkaz, který jsem po dlouhém a usilovném snažení naškrábal."Teď leť do Kitagawi a najdi Lady Bettany." Potom vylétl oknem a zmizel mi z očí. Teď si zkusím trochu odpočinout...

Pomalu jsem otevřel oči. Moc jsem nespal. Ten Mizuchi mi nedá pokoj... Cítil jsem, že už mám docela dost své energie zpátky, ale neodvažoval jsem se proměnit na vodu, abych ty nejzávažnější zranění vyléčil. Počkám na Bettany... Mohl jsem se už i trochu hýbat, i když posadit se mi zrovna nechtělo. Jen jsem ležel a díval se do bílého stropu.

Malá holubička vletěla do Akihirova pokoje. Poklepala mu zobákem na rameno a vsákla se do nejbližšího aršíku čistého papíru.

Spoiler:

Prosím ... kde nájdem Akihira Kazukiho? Spýtam sa sestričky a usmejem sa. "Izba 107, ale asi ešte spí ... " Povie mi nevrlo sestrička, vyplazím na ňu jazyk. Cestou skočím do lekárne. Poprosím ... niečo proti bolesti, a na zrážanlivosť krvi. Usmejem sa, do rúk dostanem asi 8 krabičiek liekov. Potom sa vydám na izbu 107. Kosa sa mi hojdala sem-tam, pôsobila som isto podivne. Zaklopala som na dvere, potom som ich pootvorila. Môžem vojsť? Kusnem si do pery a čakám na odpoveď.


(Ten odkaz xD )

Akihiro:

"Vstupte." Dopis od Yuuki jsem měl přečtený už asi 12x a stále jsem musel číst znova a znova. Otočil jsem se ke dveřím a doufal, že to bude ona.
(promiň, ale měl jsem trochu honičku a tak jsem se ani nedíval jestli někdo něco napsal)

(Nevadí )
Ahoj Aki ... Pousmiala som sa. Zdvihla som hlavu a jednou rukou som si utrela slzy. Spadli mi krabičky z liekmi, rýchlo som ich začala zbierať. Prepáč mi ... že som odišla ... gomene .... Plakala som a sedela som na zemi.

"Yuuki..." Posadil jsem se a zdvihl ruku. U hlavy se jí vytvořila vodní ruku a pohladila jí po tváři."Hlavně neplač...prosím...pojď a posaď se ke mně." Pěkně jsem se na ni usmál.

Skočila som k nemu na postel, objala som ho. Gomene ... gomene! Mala som tam ísť ja! Nemal si to podstúpiť! Prepáč mi to! Plakala som.

Auuu....to...je...v....pohodě....Yuuki." Jen tak tak jsem procedil mezi zuby."Nemusíš se za nic omlouvat. Potřebuji si s tebou promluvit."

Pustila som ho. Natiahla som sa a začala som ho liečiť, regeneroval sa teraz rýchlejšie. Hovoriť? Utriem si slzy.