Nemocnice v Hlavním městě

Podíval jsem se na oba."Když Saiton omdlel, předal jsem mu trochu síly, aby se zotavil. Zjistil jsem, že ten její bratr měl něco společného z mou minulostí a rozhodl se vyvolat Mizuchiho. Naštěstí se mu to nepovedlo a já se s ním utkal. Byl jsem už oslabený a dostal mě do úzkých. Byl jsem v jasné nevýhodě. Použil jsem na něj mou nejsilnější techniku. Viděli jste ji při boji s tím liščím démonem. Dost to poničilo věž, ale on stejnak přežil. Málem se mu pak podařilo mého démona vyvolat, ale zastavila ho jeho sestra. Přestal se soustředit a já mu zasadil poslední ránu. Zodpověděl mi na moje otázky, jak slíbil, no a dál už nevím, co se dělo. Nejspíš nás jsem dopravili oni a chtěli nás tu nechat, ale zdá se, že ta jeho sestra vždy plní rozkazy." Bylo to dosti vysilující všechno vypovědět, ale naštěstí jsem to měl už za sebou.

"A co ten kluk, co šel se mnou? Víte o něm něco víc?"

Se zájmem jsem poslouchal Akihirova slova. Tak takhle to bylo potom.
"Díky ti, nevím jestli bych se bez tvé pomoci zase poskládal." pousmál jsem se.
"A toho kluka jsem viděl poprvé v životě. Takže s tím ti bohužel nepomůžu."

Podíval jsem se na Shigera. Teprve až teď jsem si uvědomil, že tu není. Prudce jsem se posadil, ale hned toho litoval."Co se s ním stalo? Kde je?" Díval jsem se na něj se strachem v očí. Pak jsem mu, ale odpověděl na jeho otázku."Je to můj a Misaki přítel. Pomohl ji ubránit vesnice, když zabil jednoho démona. Patří mez lovce duší, kteří dokáží ťát nejen tělo, ale i duši, proto můžou démony zabíjet. Já a Misaki jsme se ho snažili cvičit, ale nebylo na to tolik času, jak jsme chtěli, ale má velikou sílu a potenciál. Unesli jeho kamarádku. Byl to ten, co nám předtím říkal, abychom nechali démony na něj. Hiraku patří mezi jedince, kteří ovládají jednu ze schopností seishin a lovcové duší se vyskytují opravdu málo. Co se s ním stalo?" Zeptal jsem se znovu. Otočil jsem se pak na Saitona."Není vůbec zač." Potom jsem čekal, co řekne Shigeru.

Přivřel jsem oči a zaťal pěst.
"Přesně v to jsem nedoufal... Dobře, teď jsem na řadě já...
Už ze začátku jsem z něj něco cítil... Ale popořadě. Jakmile jsme prošli,
zastavil na Shoemon. Nebyl to tak úplně on a po chvíli přemístil toho kluka
pryč, nějakou technikou. Proto jsem nemohl jít za ním, nevím, kde je.
A hádejte, proti komu jsem stál já... Tady Shoemon...
Ukázalo se, že všechno to bylo nahráno už dávno... Taisuke to plánoval.
To v podsvětí, to byla taky jeho práce. Nabídl těm démonům vstup do našeho světa
za naše životy. Potom nás poslal na nejzuřivějšího z nich a nakonec ten chlap s černými
plameny, co ho jakoby unesl. To bylo jen nahrané. Zjistil jsem, že se snaží získat nějakých
5 druhé energie... Jeho schopnost je hypnóza, takže na mě poslal Shoemona a bojoval
jakoby za něj... Tak tak jsem ho dostal... Musel jsem ho dostat z Shoemonova těla.
Nějak... Nějak jsem se sesypal a potom, se něco stalo. Říkal, že jsem aktivoval nějakou...
M-m... Myoboki... něco takového, šestou energii, tu nejsilnější a tím jsem dočasně zvýšil svůj
rank a zároveń si zkrátil život... Ale dostal jsem ho z Shoemona pryč...
Každopádně si myslím, že mu ten kluk má nějak pomoct k těm energiím a pokud je získá všechny,
bude to ještě horší než ti démoni... To asi tak ve zkratce... Dotazy?"

"Vyčerpávající. Jediný dotaz který mám zní - co my s tím budeme dělat?" povzdechl jsem si. Takže už nelovíme démony ale nějakého vyšinutého Taisukeho?

Pečlivě jsem ho poslouchal a všechno mi najednou začalo zapadat do sebe. Hiraku byl ta další energie, kterou potřeboval. On je pryč?...Zmizel?... Zaťal jsem ruku v pěst a silou udeřil do stolku vedle sebe, který se rozletěl. Z ruky mi kapala krev, ale já si toho nevšímal."
Slí-slíbyl jsem Misaki, že se o něj postarám...slíbil jsem, že se mu nic nestane..." Byl jsem vytočený. Měl jsem vztek na Taisukeho, na sebe, na ty, co ze mě udělali nepodařený experiment......"Hahahaha...Jen tak dál Akihiro, jen tak dál a brzo se díky tvému vzteku a neovladatelnosti zase dostanu na povrch a to už se nenechám tak lehce vrátit..." Pocity se ve mě mísili a myšlenky jen proudili. Moje zuřivost jsem čím dál tím víc zvyšovala a hlavním cílem mého vzteku jsem byl já a Taisuke.

Pohledem jsem kmital sem a tam.
"Bohužel... Pravděpodobně nic... Jediný, kdo něco může vědět,
je tady Shoemon a ten je mimo bůh ví jak dlouho...
Každopádně, my už ze sebe taky nic nevymáčkneme...
Takže, pravděpodobně nic..."

"Takže nám nezbývá než se co nejrychleji zotavit a zase hurá do práce." konstatoval jsem skoro lhostejným tónem. Uvnitř jsem byl však plný obav. Z nějakého důvodu jsem neměl strach o sebe ale o své kolegy. Zvykl jsem si na ně, tolikrát už jsme si pomáhali přežít... a asi jsem nepoučitelný idiot, který si myslí, že jemu se nemůže nic stát.
"Hlavně klid, vztek všechno akorát zhorší." řekl jsem neurčitým směrem, ale bylo to myšleno hlavně na Akihira. I když jsem chápal, že se musí cítit příšerně. Jako kdysi já když... ani nedomýšlet.

Na rameni se mi objevilo tetování draka a zorničky mi zrudly. Vlasy a zuby mě povyrostli a na rukách se vytáhli drápy......"Ano! To je ono, jen nepřestávej! Vztekej se, obviňuj se! Obviňuj jeho! Jen díky tobě zmizel! Ty si ta zrůda, kvůli které umírali tvoji lidé! Za všechno můžeš ty! Tak už mě konečně pusť! Dělej, ty zrůdo!!..."

"Akihiro!
Ovládej se, je tu ještě možnost..."
Chvíli jsem se zamyslel a postavil se za Shoemonovu
hlavu a přiložil mu dlaně ke spánkům.
"Můžu se pokusit ho probudit tím, že mu dám kus své energie,
tak jako jsem ti pomohl pohltit liščího démona...
Avšak jestli to výjde, to nevím."
Pomalu jsem začal do Shoemona pouštět svou energii.
(A jestli to klapne, to se domluvte s Hehem xD )

Cítil jsem se bezmocně a jako mimozemšťan. Rozhodl jsem se Akihira radši ignorovat, jelikož pokud mám na něco talent, pak ostatní spolehlivě vytočit.
"Zkusit to můžeš Shigeru, ale opatrně, ať si ještě víc neublížíš... nebo jemu." pravil jsem poněkud zamyšleně.
(to neprojde xD)

Byl jsem natolik vzteklý, že už jsem to nedokázal potlačit. Myslel jsem jen na to. Pečeť se rozlezla po celém těle a já se dostal do třetího stupně. Vlasy se mě prodloužili skoro až k stehnům. Moje tělo se zvětšilo trojnásobně. Zuby mě vylezli z pusy a drápy se o dost zvětšili. Vzadu mě vyrostl asi 2 metrový ocas a na zádech se objevili malé ostny. Oči teď byli celé rudé...(Odehrává se v mysli) "Konečně! Teď musím najít Taisuke! On jediný mě může pomoct a já zas jemu! Převzal jsem sice kontrolu, ale jen dokud bude ten spratek vzteklí! Do té doby ho dokážu potlačovat! Musím se s tadyma dostat!..." Zařval na celou nemocnici. Postel se pod ním rozpadl a jeho výška dosahovala stropu. Nemohl se teď zabývat ostatním. Vystřelil proud energie, který rozbil celou zeď u okna a hned na to vyskočil ven. Rozeběhl se směrem k hlavní věži.
(přesun)
(možná jo xD, teď se o to budete muset pokusit xD )

Po chvíli jsem ruce složil k tělu.
"Omlouvám se, ale více nesvedu a Akihiro
už to řeší po svém. Pokud se nebudeš zlobit,
půjdu si odpočinout... Mám toho za dnešek dost.
A tím myslím opravdu dost..."
Shoemona i Saita jsem převezl do jiného pokoje,
kde byly všechny stěny a sám si lehl do postele.
Musel jsem si odpočinout.

Odniesla som Akihirovo a Hirakovo telo do nemocnice. Sestrička bola tak dobrá, že im po kratšom dohovore vybavila poslednú izbu. Osobne som dohliadla na to, aby ich tam naozaj odniesli a posadila sa na poslednú prázdnu posteľ vedľa.

díval jsem se nechápavým pohledem na Megumi
''p-pr-proč jsi nám pomohla ?''

Dlhú chvíľu nechápavého hľadenia jeden na druhého prerušila krátka veta.
"Prečo nie?"

pokrčil jsem rameny
''zd-zdá se mi snad ?'' otázal jsem se sám sebe ale nahlas

Na jeho rečnícku otázku som nijak nereagovala. Rukou som zašla do vlasov a svoj pohľad nasmerovala k oknu.
"Obloha," prehovorila som ticho a veľmi nezrozumiteľne.

''ob... co ?'' otázal jsem se tiše

"Časť zemskej atmosféry viditeľná z povrchu Zeme," dodala som na objasnenie.

''aha... obloha'' díval jsem se na Megumi a přemýšlel kdo to je... byla zvláštní

Z ničoho nič som sa postavila a vydala oproti dverám.

''kam jdeš ?'' otázal jsem se ihned a bedlivě jsem ji sledoval

Nezastavovala som sa.
"Už tu viac nemám čo robiť," než sa Hiraku nazdal, bola som preč.