Nemocnice v Hlavním městě

vzdychl jsem si a po té jsem usl

Pomalu jsem otevřel oči. Už byl den a slunce mě oknem pálilo do obličeje. Zase jsem si nic nepamatoval a byla mi strašná zima. Podíval jsem se a všiml si, že jsem jen ve spodním prádle a to taky nebylo zrovna v nejlepším stavu. Co se zase stalo... Hlavou mi probíhali útržky ze včerejška. Že by se dostal ven?... Vzpomněl jsem si na Hiraka a rychle se rozhlédl po pokoji. Uklidnilo mě, když jsem ho viděl spát na posteli vedle sebe. Vzal jsem deku a pořádně se s ní obalil a šel se podívat ven z okna. I když slunce svítilo nebylo zrovna nejtepleji. Potom mě něco napadlo..."Mizuchi?"..."Co je ty bídný červe!"..."Nemusíš být hned tak nevrlý. Co se včera stalo?"..."Ty se ptáš?! Konečně jsem se dostal ven a ty s tím spratkem lovcem duší jste mě zase vrátili! A ty řekneš, že nemusím být tak nevrlý?!"..."Hm...to je dobře. Nechápu tě, mohli bychom spolu vycházet. Dával bych ti větší volnost, ale ty se chováš hrozně. Vím, že jsi démon, ale nebyl si jim vždycky ne? Znám jich víc, ale ty jsi nejhorší. Pořád bys jen někoho zabíjel a jen někdo něco řekne už je další na tvým seznamu. Co máš za problém?"..."Co má za problém? Já jsem Mizuchi, dračí bůh a..."..."Jojo, to už jsme všichni slyšeli, ale nemusel by ses chovat jako by ti všechno patřilo. Když si teda ten dračí bůh, neměl by být trochu...ehm...mírnější? Nemohl si být vždycky takový, co se s tebou stalo?"..."Ty nevíš vůbec nic! Co se stalo? Chtěl jsem se dostat ven z podsvětí jako asi každý démon! To co jsem tam prožíval byli muka! Bůh vody bez vody?! I tak jsem se zařadil mezi nejmocnější démony! Nebylo to jak ve světě! Ze záčátku jsem z toho byl úplně mimo! Každý se navzájem zabíjel, utrpení, násilí, všechno možné!" Konečně ztišil hlas..."Musel jsem se s ostatníma tím světem probíjet, abych tam přežil. Stala se z nás ta nejobávanější skupina démonů. Jeden z nás se stal dokonce bohem. O ostatních nevím. I když jsme byli mocní, nebyli jsme spokojení. Dokázali jsme odpouštět nebo se bavit, ač jsme byli démoni, ale něco nám chybělo. Všichni se chtěli vrátit zpátky na zem a ucítit tu svobodu, napít se čisté vody, ucítit ten jemný vánek."...Na chvíli se odmlčel..."Byla tu jedna skupina, která nám mohla pomoct. Propouštěla démony na svět, ale chtěl je využít ke svému prospěchu a ovládnout svět. Mnohý z nás ty sympatie sdíleli, ale já ne. Chtěl jsem se jen stát znovu bohem vody, kterého by uctívali. Už jsem byl také zkažený a jen u toho bych samozřejmě neskončil, ale svět ovládnou jsem nechtěl. No a co se stalo?! Zase začal řvát."Tvůj otec přerušil mé pečetění a já se rozpadl! V tobě zůstala jen moje energie a část duše, která byla navždy uzavřena a dokázala se jen na chvíli uvolnit, když si se naštval! Ale i tak jsem nedokázal myslet sám za sebe! Chápu, že tě tvůj otec chtěl chránit a oni by mě zneužili, ale kdybych se aspoň vrátil zpátky!!! Né, nemohl jsem se hýbat a na svět jsem se díval jen skrz tebe! Nemohl jsem cítit, vnímat, prostě nic! Byl jsem upoután na tebe a bez tebe bych ani nepřežil! Zachránil jsem tě, když si spadl do toho moře! Předal jsem ti zbytek přebytečné energie, jen aby ses neutopil! A co jsem z toho pak měl! Žil si v sirotčinci, byli nás, týrali, vše jsem prožíval s tebou a nemohl nic udělat! Lidem na nás nezáleželo! Co by se stalo s tebou?! Lidé jsou jen špína a já je vyhubím do jednoho! Nikdy jsem od nich nic nedostal, co by stálo aspoň za rač...prostě nic a když se v někom tak dlouho hromadí nenávist, nakonec se přeci musí dočkat pomsty!"... Jen jsem stál a zíral do neznáma. Vše jsem bedlivě poslouchal a něco takového mě ani na vteřinku nenapadlo..."To-to jsem nevěděl..." Měl jsem teď smíšené pocity..."Chápu tě, ale nemůžeš přece všechny zabít! Všichni nejsou takový a ze tvé utrpení můžou jen někteří ne?"... To už ale Mizuchi neodpovídal. Úplně se odmlčel a nechal mě se probírat novými informacemi.

Pomalu jsem se probral ze spánku a bolelo mě
hlavně břicho. Kolem rány. Bude to pěkná jizva
do sbírky... Poté jsme se postavil, šel k oknu a
podíval se na Saita i Shoemona. Trochu jsem se
zamračil a hlavou mi znělo jediné...
Pokud Velvyslanectví neexistuje, jak se to bude
řešit dál? Jsou tu i démoni, ale vzhledem k situaci,
byli teď nejmenší hrozbou...

pomalu jsem se začal probouzet a ihned jsem se protáhl a zaskučel na celou nemocnici tak jak to mám v oblibě, čímž jsem dal najevo že mi nic není...
otevřel jsem nejdříve jedno oko a prohlédl jsem si místnost a po té i druhé
byla ta dívka jen sen ?

( Omlouvám se, že píšu až teď, ale mám 3 babičky a je před hodama tak jsem toho měl docela dost na uklízení xD )

Otočil jsem se po směru zvuku. Už dopředu jsem věděl, kdo to je. Ten skřek byl nezaměnitelný."Tak už si vzhůru? Vidím, že aspoň ty si v pohodě." Já se moc dobře necítil. Pořád jsem byl zabalený v dece a třásl se trochu zimou."Jsem rád, že tě vidím v pořádku. Mohli by si mi prosím tě říct, co se včera stalo? Naposled si vzpomínám, že jsem byl v nemocnici a pak mám už jen velikou černou díru."

''počkej chvilinku'' vstal jsem a odcupital jsem do nemocnice, po chvíli jsem se vrátil a v ruce jsem držel tác na kterém bylo strašně moc jídla a pití a ten jsem položil na stolek mezi nás ''nemám rád nemocniční stravu, ale tohle mi vyhovuje'' na stole byli samé nezdravé věci xD

Podíval jsem se na táct a pak se trochu usmál."Děkuju...to je ideální." (Děláš mě chutě xD) Posadil jsem se na proti němu a ještě víc se zabalil, ale ruce jsem si nechal venku. Podíval jsem se na Hiraka a čekal, co řekne k mým předchozím otázkám.

''no... ocitl jsem se v jakési jeskyni pod tou budou ve které jsme byli prvně, a byl tam jakýsi chlapík který se chtěl stát nepřemožitelným, tedy alespoň se mi to tak zdálo, no a potom chtěl použít mé tělo jako schránku avšak když se odpoutal od těla tak jsem jeho duši zabil, po té jsi tam přiběhl ty a chtěl jsi mě zabít, vypadal si divně, asi tě ovládl ten démon, no a já použil něco o čem jsem četl v těch knížkách, ani nevím jak mě to napadlo prostě jsem to udělal, byl to nějaký druh pečetě a přenesl jsem se do jistého světa v tobě kde byla světlá a tmavá strana, uviděl jsem tě potápět se do té tmavé strany a už jsi skoro ani nebyl vidět, volal jsem tě ale ty jsi nevnímal, riskl jsem to a ponořil jsem se tam též částečně a vytáhl jsem tě, po té jsem se vrátil do těla a jinak už nic... probudil jsem se až zde v nemocnici'' dívku jsem raději zamlčel jelikož jsem nevěděl jestli to byla opravdu skutečnost

Pozorně jsem poslouchal."Ten chlap byl asi Taisuke...aspoň něco máme z krku." Pak jsem sklonil hlavu. Zase jsem se neovládl... Podíval jsem se na Hiraka."Díky a omlouvám se. Nechtěl jsem, ale nějak...nějak toho bylo na mě moc a když si zmizel...zase si mi pomohl a já nevím, jak bych ti to někdy mohl vrátit. Ještě jednou děkuju." Byl jsem z toho trochu zničený, že jsem mohl zase někomu ublížit a hlavně Hirakovi. Ale i tak jsem si vzal nějaké jídlo z tácu a začal jíst. Vypadalo to fakt lákavě.

s úsměvem jsem se pustil do jídla
''nevadí, byla to zábava''

Pousmál jsem se."Když myslíš...ty všechno bereš tak nalehko. To se mi na tobě líbí." Konečně jsem se pořádně pustil do jídla, protože jsem měl opravdu hlad.

''život je moc krátký pro to abych jej žil ve stresu'' mile jsem se při jedení usmál

"To je pravda..." Usmál jsem se taky. Za chvílu jsme oba všechno spořádali a můj žaludek byl spokojený."Myslím, že půjdeme najít ostatní ne? Ať je informujeme o nových zprávách a hlavně o tom, že už jsi zpátky."

přikývl jsem a ještě jsem se napil

Zvedl jsem se, ale deku ze sebe neshodil. Za prvé mě byla pořád zima a za druhé jsem byl pořád ve spodním prdále a běhat jen tak po nemocnici by nebyl dobrý nápad. Co by si ještě pomysleli... Pořádně jsem se obmotal a vyrazil dveřmi ven. Nevěděl jsem, kde jsme měli pokoj, protože jsem se probudil až v něm. Nezbývalo mě nic jiného, než je prohlížet všechny a doufat, že mě někdo za to nedá na pusu.

Dlouho jsem hledal, než jsem konečně našel to, co jsem chtěl. Dostal jsem už i pár nadávek. Zaklepal jsem a zeptal se."Můžu jít dál?"

''vypadá to že spíš'' podotkl jsem

"Asi jo." Dál už jsem to nezkoušel a vrátil se zpátky do našeho pokoje. Tam jsem se posadil na postel a trochu se zapřemýšlel.

Zíral jsem do okna a v tom mě něco trklo.
Opět jsem cítil tu zvláštní energii, nebyla ani
mentální ani fyzická. To znamenalo jediné.
Sám jsem nevěděl, jak to cítím, ale faktem bylo,
že se to hodilo. Prošel jsem na chodbu a šel o 2
pokoje dále. Otevřel jsem a uviděl jsem Hiraka s Akihirem.
"Takže jsi to přežil, gratuluji. Co se stalo s Taisukem?"
Okamžitě jsem po nich vypálil.

( Omlouvám se, že zase píšu tak pozdě, ale je před hodama a vážně nestíhám)

Otočil jsem se na nově příchozího."Ahoj Shigeru...ano už je to v pohodě a Taisuke je mrtvý, tak že máme o starost míň. Teď bude asi naší hlavní prioritou zase démoni a hlavně unesení lidé těma lidma, který jsme potkali. Sklopil jsem hlavu a zase nad něčím začal přemýšlet.

Přikývnul jsem a trochu se pousmál.
"Uvidíme, budeme to muset probrat se Shoemonem, až
se probere. Pak se uvidí. Kdyžtak přijďte za námi, jsem o
2 pokoje dál." Zavřel jsem za sebou dveře a šel zpět.
Uvidíme, jak se to vyvine, každopádně máme o starost
méně.
(No co je, píšem lidi píšem xD )

Jen jsem přikývl a podíval sen a Hiraka, když pak Shigeru odešel."Asi na chvíli skočím za nimi. Když tak pak dojdi." Usmál jsem se na něj a došel ke dveřím a vyšel ven. Přišel jsem až k jejich pokoji a slušně zaklepal.

"Proč klepete?"
Dál jsem nic neřekl a jen se koukal z okna,
opravdu mě zajímalo, jak se tohle vyvine...
Pokud velvyslanectví už dávno neexistuje, jak
to musí vypadat v podsvětí...

Vešel jsem a podíval se na Shigera."Protože je to slušnost a přišel jsem sám." Došel jsem až k němu a opřel se o okenní rám."Docela by mě zajímalo, jak to teď půjde dál."

Chvíli jsem mlčel a poté jsem něco zamumlal.
"Myslím, že bude nejrozumnější vrátit se do svých vesnic,
pokud démoni opět zaútočí, nejvíc o nich víme my.
Shoemon se probudí kdo ví kdy a až se tak stane, určitě
nám dá vědět. Zatím bychom měli zabezpečit naše oblasti,
tak jako tak je to naše povinnost jako bývalých velvyslanců..."
Poté jsem se zvedl, oblékl si mikinu, přehodil šálu kolem krku.
"Tak se držte, kdo ví, kdy se zase uvidíme."
Kývnul jsem hlavou a odletěl oknem ven. (Přesun)