Najvyššia Budova Hlavného Mesta

Pomalu jsem se probral z toho, že byli pryč a všiml jsem si, že
slečna už se probrala.
"Vítej mezi živými. Jen tady odnesu Saitona do pokoje a převléknu se."
Usmál jsem se na slečnu a letmo kývl prsty.
Saitonovo tělo se vzneslo a já ho nechal plout až na jeho postel do pokoje,
poté jsem tam přivřel a šel se převléknout. Sundal jsem ze sebe Akihirovu
rudavou mikinu a trochu mi ji zabylo líto. Jakmile jsem se podíval na své oblečení,
zabylo mi ho líto ještě více. Takže jsem se převlékl do jiného oblečení.
Poté jsem vyšel ven.
"Tak co v pohodě? Nechceš pomoct ?"

Vstala jsem, ale zakymácela se, tak jsem se chytila zdi vedle. Hlava se mi motala a já neměla potuchy proč. Všimla jsem si Takashiho a chtěla se pousmát, ale vznikl z toho jen kyselý škleb. Došourala jsem se ke křeslu a plácla sebou na něj.
"Ne, jsem v pořádku jen mi šíleně třeští v hlavě, jako po hodně špatném mejdanu, no to možná i hůř" Ušklíbla jsem se a pak pokračovala. Potřebovala jsem se s tím někomu svěřit.
"Nemám potuchy, proč, ale.. Jediné, co si pamatuju je, jak jsem vstoupila do portálu a pak velký tlak. Posléze přišla tma a sny nedávající smysl.. Možná, že ta síla podsvětí, třeba jí bylo moc a já jí nějak nezvládala pobrat při smyslech, nevím.." Dodala jsem a zamyslela se. "Já, co se vlastně tam dělo? Proč jsme zase tady? A.. Jak dlouho jsem byla mimo?" Zahrnovala jsem ho otázkami a pak se zarazila. "Promiň.. Vlastně jsem se ještě ani pořádně nepředstavila. Jsem Misaki Okatama" Natáhla jsem k němu ruku, protože jeho jméno jsem také neznala.

Potřásl jsem rukou.
"Shigeru Takahashi... Ale už se známe..."
Trochu jsem si ještě upravil šátek kolem krku a nadechl se.
"Stalo se toho hodně. Jakmile jsme přišli do podsvětí, byli
jsme v pasti. Bylo to celé naplánované... Navštívilo nás
7 B-ranků démonu, z čehož nás 1 napadl, mě zranil, Saitona
dostal do bezvědomí a poté odkráčel a poté se 5 z nich dostalo
do našeho světa, když pro nás velvyslanec přišel...
Takže asi jen tak ve zkratce..."

Přikývla jsem a poslouchala ho. No, říct to poněkud klidněji je, že moje reakce byla překvapení. I když po tom, co nám ten muž říkal ty věci, které vyvraceli veškeré mé dosavadní teorie, bych na ty "překvápka", co pro nás chystají měla zvyknout. Když domluvil
zamyslela jsem se. "Dostali se sem? A.. Stačili napáchat už nějaké škody?" Zeptala jsem se a zabloudila do vlastních myšlenek.
Musela jsem být teda dlouho mimo. Sakra Misaki, mohla jsi vidět démona B-rank úrovně a trochu jim v boji pomoct, ale né. Co místo toho děláš? Jsi mimo.
Takhle jsem jim jistě byla jen na obtíž.
Povzdechla jsem si a hodila to za hlavu. Co se stalo, stalo se.
Pomalu jsem vstala a s úlevou zjistila, že hlava pomalu bolet přestávala. Došla jsem až několika rychlejšími kroky k umyvadlu poblíž a opláchla si obličej studenou vodou. Trochu mě to probralo. Do ubrousků poblíž jsem si osušila obličej a pak se vrátila zpátky na své předchozí místo.

Jen jsem trhnul rameny.
"Domnívám se, že je to jen otázka času..."
Trochu jsem si hrál s prsty a díval jsem se
sem tam z okna.
"Ten stařík přijde zítra, vždy se objeví a za 5 minut
ho zase není vidět... Takže doufám, že zítra už nám
řekne něco pořádného, dnes se máme vzpamatovat
z toho podsvětí a zítra se uvidí... Já se budu vzpamatovávat
nejméně 2 týdny..."
Vzpomněl jsem si na rány.

"To doufám, že nám pár věcí objasní.." Přikývla jsem.
Nenechají nás v nejistotě moc dlouho. Doufám..
Pohled jsem upřela na zem pod sebou. Neviděla jsem ostatní bojovat, neznám jejich schopnosti, ale proč mám takový pocit, že to stejně dřív či později zjistím?
Tu otázku jsem si nechala chvilku kolovat hlavou, než jsem ji opustila a něco mi došlo.
"Saita jsi odnesl do pokoje, jsi tu ty, já.. Ale kde je Akihiro?" Zeptala jsem se a stále ho nikde v místnosti neviděla.
"Říkal jsi, že jste byli zranění. Doufám, že to není nic vážného.." Dodala jsem po chvilce ticha.
A ty si tady stěžuješ na bolesti hlavy.. Své svědomí jsem se rozhodla ignorovat.

"Sám nevím, jen co jsme se tu objevili, říkal, že někam musí jít.
Že se hned vrátí, kdo ví, kam šel..."
Poté jsem se podíval směrem na Saitův pokoj a trochu jsem se pozastavil.
"Ty jsi v pořádku, Akihiro taky, Saito asi jen ztratil vědomí, takže
nejhůře na tom budu snad já. Ale přežiju to... Snad nezůstanou jizvy..."
Poznamenal jsem a přešel jsem k oknu s rukama za zády.

Mlčky jsem přikývla a tentokrát pohledem propalovala strop. Znovu jsem se ubírala ke svým myšlenkám, kam jsem se teď uchylovala až moc často.
Byla jsem zvědavá i nervózní z dalšího dne. Měla jsem smíšené pocity a bublali ve mě nevyřečené otázky. Ovšem teď jsem je pokládat nechtěla a pro jistotu jsem si je ještě chvilku nechala pro sebe. Byla jsem ráda, že to všichni zvládli. Sice ve mě hlodali jakési výčitky svědomí, ale mávla jsem nad tím rukou. Pousmála jsem se. Na sebelítost budu mít času ještě dost.

Pomalu jsem se zvedl a chodil po místnosti sem a tam.
Uvažoval jsem nad tím, co ti démoni můžou chtít.
Jen jsem se modlil, ať se drží prozatím dále od lidí
a hlavně vesnic a my je eliminujeme dřív, než něco
natropí... Tak mě ten stařík štval...
Ale na druhou stranu měl pravdu, musíme si odpočinout,
jelikož bychom teď moc šancí neměli a navíc, což mě
nejvíce udivovalo, ještě neřekl ani slovo o tom pečetění...
Chodil jsem sem a tam, ostatním lidem to mohlo přijít
prapodivné, ale mi to pomáhalo se soustředit.

Pozorovala jsem jeho zběsilé pochodování, ale nic k němu nepodotkla. Ani jsem nechtěla. Znovu jsem vstala. To ticho a zírání do stropu mi vadilo a navíc jsem v ústech měla šílené sucho. Pomalu jsem došla až do malé kuchyňky někde na konci budovy a vytáhla odněkud prázdnou skleničku. Nalila jsem do ní vodu a společně s ní jsem se vracela zpátky. Pak mě něco napadlo. Sedla jsem si a ještě chvilku si to promýšlela, nevěděla jsem, jestli ho vyrušovat, zjevně byl zamyšlený, ale nakonec jsem to ticho prolomila.
"Nemáš hlad nebo tak něco?" Navrhla jsem a usmála se.
Chtěla jsem se nějak zabavit, dělat nějakou činnost a nebo prostě jen přerušit to ticho sužující tuhle místnost.

Chvíli jsem ještě chodil sem a tam a poté jsem se zarazil.
"Prosím? Říkala jsi něco.?? Já promiň, jen si to v hlavě
procházím a přijde mi to... Prostě ... Ale to je jedno,
nechceš se o něčem třeba bavit? Ať se z toho přemýšlení
nezcvoknu... Moc informací někdy škodí a málo zrovna tak."
Vykoktal jsem a šel si raději sednout zpět.

Pousmála jsem se. "Ano, ptala jsem se tě, jestli nemáš hlad.." Dodala jsem a pak se zamyslela. "Konečně. To ticho mi lezlo na nervy.." Zazubila jsem se, ani já jsem nechtěla zpátky do těch otravných myšlenek a svého svědomí.
"Já, nevím jestli už ses o tom při našem prvním setkání zmiňoval, kdyžtak se omlouvám, ale odkud ty jsi?" Zeptala jsem se. "A.. Kdy jsi poprvé přišel na své schopnosti?" Ta otázka mě napadla prostě jen tak a věděla jsem, že má upovídanost bude v plném proudu co nevidět stejně jako s ní ruku v ruce jdoucí zvědavost.

"Hlad, ne asi ne..."
Trochu jsem se zadíval do stropu...
"O ano, odkud jsem... Je to tak trochu sporné,
ale původně jsem z Minami no Gawa, poté jsem
utekli do Nishi no Gawa a tam jsem žil asi 10 let.
A vrátil se opět do Minami no Gawa, tam jsem doteď
přebýval. A nyní jsem tady...
A mé schopnosti... Hmm. Zjistil jsem o nich asi před 7 lety,
když mi zemřela matka..."
Trochu jsem se pousmál. "Malá ukázka by asi neuškodila co?
Když vidím ten tvůj výraz, který to doslova vyžaduje."
Kývnul jsem trochu rukou a židle vedle mě se zvedly do
vzduchu a chvíli se ve vzduchu točily, poté jsem kývnul prstem
a židle opět přistály na zemi.

Kývala jsem a s menším úsměvem ho pozorovala. Fascinovaně jsem pozorovala předmět, který zvedl a chtěla ho začít zasypávat otázkami, ale trošku jsem zpomalila, aby nebyl vystaven palbě otázek.
"Sugoi.." Uteklo mi a pozorovala jsem ho. Jen tak.. Lehce pohne rukou a jeho schopnost ho poslechne. "Takže tvá schopnost je.. Dokážeš pohybovat předměty díky mysli nebo k tomu musíš udělat určitý pohyb? A dokážeš pohybovat s jakýmikoliv hmotnými předměty, že?" Zeptala jsem se čistě ze zvědavosti.

"Zatím k tomu používám gesta, je to pro mě náročnější používat pouze
myšlenky, ale učím se.
Každopádně hmotné věci jsou poněkud irelevantní, umím tím odrazit i energii,
jak se tomu stalo v podsvětí. Ještě něco, co by tě zajímalo?"
(Skočím si do sprchy )

"Odrazit energii? Zajímavé.." Zamyslela jsem se. "Promiň, nechci, aby to znělo jako výslech. Jsem občas až moc zvědavá, což není moc dobré.." Dodala jsem a pousmála se.
Při boji s démony, v podsvětí.. Už zase mi myšlenky zabloudili jinam, ale stačila jsem se ještě vrátit na zem. "Už konečně vím, kdo z vás je z jaké oblasti. Byl tu s tebou vůdce?" Zeptala jsem se. Chtěla jsem vědět, jestli nejsem jediná, kdo tu s ním nebyl.

Trochu jsem pozvedl obočí.
"Dobrá otázka, ale ne nebyl. Nevěděl jsem, že
se něco takového koná. Pár dní před tím, se stal
takový menší prohřešek, takže jsem si ho zprotivil.
Vybalil to na mě až ve vesnici z ničeho nic…
Ale teď zpět k tobě. A jakápak jsou tvoje vlastnosti
atd?" Optal jsem se se zájmem.

Pousmála jsem se a chápavě přikývla, pak jsem se zarazila. Moc často jsem o sobě nemluvila.
"Nevím,co by jsi tak chtěl znát. Můj život se od těch ostatních tolik neliší. Ještě donedávna jsem žila jako obyčejná puberťačka, nehledajíc důvod a příčinu svých schopností.." Pokrčila jsem rameny. "Vlastnosti? Mé? No, pokud sis stačil všimnout jsem ukecaná, až příliš zvědavá. Pocházím z Nishi no Gawy. Je zvláštní popisovat samu sebe.." Zazubila jsem se.
"Ani mé schopnosti nejsou nijak výjimečné. Nevím, jak se změnili teď, potom, co jsme se vrátili z podsvětí, ale umím ovládat tohle.. Všechny rostliny, ale mou nejoblíbenější je růže. Zdá se to zvláštní, ale zrovna růže je má oblíbená zbraň" Nastavila jsem před sebe dlaň. Sevřela jsem a rozevřela pěst, ve které se objevila červená růže.

Nechala jsem ji se rozpadnout na květy a lusknutím prstů je nechala i zmizet. Pousmála jsem se. "Jak jsem říkala, nic zajímavého.." Pokrčila jsem rameny.
"A tvé vlastnosti?" Optala jsem se ho znovu.

Otevřel jsem pusu dokořán, což se mi stávalo velmi zřídka...
"Ovládáš Matku přírodu... Jak dokonalá moc."
Zíral jsem na místo, kde před chvílí byla růže.
"To je opravdu nádherný dar..." Ještě chvíli jsem ani nemrkal
a poté jsem se trochu probral.
"Mé vlastnosti? Mno... Asi o všem moc uvažuju a jsem spíše sólista,
život mě naučil, že co si sám nezařídím, to nemám.
Takže asi tak, taktéž jsem chvíli působil v politice Nishi no Gawy,
než se mě pokusili zabít... Ale to už je teď jedno.
Jinak jsem asi spíše ochranářský a někdy i dost uzavřený, nechávám
si věci pro sebe." Dovětil jsem a uvažoval nad dalším tématem.

"Když nad svou schopností tak přemýšlím, poprvé se projevila, když jsem byla menší.. Nějaké malé zvíře se topilo v řece a já ho tak moc chtěla zachránit. Neměla jsem jak, ale stejně jsem to chtěla udělat. A nakonec ho zachránili větve, jenž ho vytáhli.." Usmála jsem se nad tou starou vzpomínkou a pak ho dále poslouchala.
"Politika? To je pro mě severní pól.." Dodala jsem, vážně jsem se v tom neorientovala.
"Zajímalo by mě.. My čtyři bychom měli v budoucnu tvořit jeden tým. Jsem zvědavá, jak to zvládneme. Protože jsem si stačila všimnout nebo spíš, co usuzuji.. Lišíme se vlastně všichni něčím a nejenom schopnostmi. Každý člověk je ve své podstatě originál.." Řekla jsem, ale spíš jsem jen vyřkla své myšlenky nahlas, což jsem moc často nedělávala.

Jen jsem pokývnul hlavou.
"Záleží, jak se na to díváš. Každý chce ve svém životě,
to samé. Štěstí, přežít, žít pro někoho atd... Jedná se většinou
o skoro stejné cíle. Ovšem otázkou zůstává, jakou cestu zvolíš ty.
A co jsi pro to hodna obětovat... Tak by to řekli politici. Že jsem
to vůbec vytahoval, teď se toho zase nezbavím.
Každopádně tak jako tak nemáme na výběr. Jsou venku kvůli nám,
neříkám, že je to přímo naše chyba, spíše za to má vinu vyslanectví,
ale i tak, my jsme sem přišli přidat pomocnou ruku...
Takže asi tak."

Přiletěl jsem oknem do horní místnosti. Tam už byli Shigeru a Misaki a asi si o něčem povídali. Z orla jsem se hned změnil zpátky na člověka."Ahoj, tak už jsem tady."
Byl jsem trochu k nepoznání. Můj styl se docela změnil, ale vlasy mě zesvětlali v podsvětí.

Byl jsem docela už unavený. Posadil jsem se na židli."Jo a Shigeru. Toto je ten důvod, proč jsem chtěl být první, kdo schytá ránu. Moje tělo je jaksi z vody." Usmál jsem se.

Přikývla jsem. Dalo se o tom hodně povídat, hodně to rozvíjet, ale já teď nechtěla.
"Hai, měli bychom zdokonalit své schopnosti a pomoci těm, kteří na nás spoléhají.." Pokývala jsem hlavou.
Pak jsem si všimla Akihira a kývla mu s úsměvem na pozdrav.
Teď jen stačí, aby se probral Saito a všichni jsou dá se říct v pořádku. Nad tou myšlenkou jsem se úlevně pousmála.
Pak jsem si prohlédla Akihira. Zvláštní, vypadá jinak..Nebo se mi to jenom zdá?
Po chvilce jsem toho prohlížení nechala a natáhla nohy před sebe, protože mě do nich chytali křeče od toho, jak jsem je měla stále pokrčené.

Kývnul jsem na dobrou poznámku a poté jsem se
otočil na Akihira.
"Tak trochu jsem si to myslel, ale tak co, vodník je vodník.
Změna stylu?"
Optal jsem se zkoumavě.

"Tak trochu...libý?" Podívla jsem se na Misaki."Co ovládáš vůbec ty. Já vodu a sám jsem tvořen."